V tělocvičně se rozhostilo naprosté ticho.

Jen před pár vteřinami se místnost naplnila smíchem. Skupinka vojáků kolem žíněnky si mezi sebou dělala legraci a sledovala Cartera, jak stojí naproti většímu vojákovi, jako by čekali na trapnou lekci.

Pak udeřil pěstí.

A Carter se prostě pohnul.

Žádný blok.

Žádný protiútok.

Žádný dramatický pohyb.

Pohnula se tak akorát, aby jí jeho pěst přejela po obličeji.

Na vteřinu se zdálo, že nikdo nechápe, co se stalo.

Voják pomalu odtáhl paži a upřeně se zadíval na Cartera.

Ani nezvedla ruce.

Pak se na něj Carter podíval a klidně řekl:

„To je všechno, co máš?“

Slova dopadla silněji, než kdy dokázala rána.

Několik vojáků se přestalo usmívat.

Muž, který se před chvílí smál, se najednou zdál nesvůj. Pohlédl po svých spoluhráčích a očekával, že se budou smát s ním.

Nikdo to neudělal.

Jeden voják spustil ruce.

Další si vyměnil rychlý pohled s mužem stojícím dál poblíž okraje cvičiště.

Ten starší pozorovatel Cartera sledoval od začátku.

Nesmál se.

Nepodněcoval konfrontaci.

Prostě tam stál a sledoval každý pohyb s výrazem, který naznačoval, že už ví něco, co ostatní ne.

Větší voják si ho všiml.

„Cože?“ zeptal se.

Starší pozorovatel neodpověděl hned.

Jeho oči zůstaly upřené na Cartera.

Pak konečně řekl: „Udělej to znovu.“

V místnosti se ještě více ztišilo.

Větší voják se zamračil.

„Co dělat?“

Pozorovatel kývl směrem k Carterovi.

„Zkuste to znovu.“

Několik vojáků se na sebe podívalo.

Carter zůstal zcela nehybný.

Pýcha většího vojáka mu nedovolila odejít.

Přistoupil blíž.

Tentokrát se skupina nesmála.

Zvedl rukavice a pečlivě si Cartera prohlédl.

„Měl jsi štěstí.“

Carter neřekl nic.

Voják se pohnul doleva.

Carter ho sledoval očima.

Pohnul se doprava.

Zůstala nehybně stát.

Náhle vykročil vpřed a snažil se ji zatlačit dozadu.

Carter klidně ustoupil o krok zpět.

Nic víc.

Voják se zastavil.

Něco na jejím klidu ho začínalo znepokojovat.

Očekával strach.

Očekával váhání.

Místo toho vypadala, jako by čekala, až jí něco prozradí.

Jeden z mladších vojáků zašeptal: „Proč není nervózní?“

Další tiše odpověděl: „Nevím.“

Starší pozorovatel je slyšel.

Neotočil se.

„Protože tu není proto, aby dokázala, co si o ní myslíš.“

Větší voják to slyšel.

Jeho výraz se změnil.

„Co to znamená?“

Pozorovatel se na něj konečně přímo podíval.

„Znamená to, že jsi nedával pozor.“

Voják sevřel čelist.

Podíval se zpět na Cartera.

Poprvé se mu na tváři neobjevil úsměv.

Carterová k němu pomalu zvedla oči.

„Chtěl jsi mě mít na své podložce,“ řekla.

Zůstal mlčet.

„Dostal jsi mě sem.“

Okolní vojáci pozorně sledovali.

Carter udělal malý krok vpřed.

Voják instinktivně ustoupil.

Ten drobný pohyb neunikl pozornosti nikoho.

Jeden z mužů ve skupině zašeptal: „Právě couvl?“

Další voják mu okamžitě řekl, aby byl zticha.

Větší muž je stejně slyšel.

Jeho tvář zrudla.

Znovu vykročil vpřed.

Ale Carter se nepohnul.

Starší pozorovatel sledoval mužovy nohy.

Pak se podíval na Carterův postoj.

Na jeho tváři se objevil slabý úsměv.

Voják se náhle vrhl vpřed.

Carter se pohnul bokem.

Znovu ho neudeřila.

Nemusela.

Jeho setrvačnost ho nesla kolem ní.

Zastavil se a otočil se.

Teď smích úplně utichl.

Tělocvična působila jinak.

Ti samí lidé, kteří se k Carterovi chovali jako k vtipu, ji teď pozorovali stejně pozorně jako muž stojící naproti ní.

Voják těžce oddechl.

„Myslíš si, že jsi lepší než já?“

Carter se na něj podíval.

“Žádný.”

Ta odpověď ho překvapila.

Pokračovala,

„Myslím, že sis ještě neuvědomil, před kým stojíš.“

Výraz staršího pozorovatele zvážněl.

Voják na Cartera několik vteřin zíral.

Pak se podíval směrem k pozorovateli.

„Kdo je ona?“

Pozorovatel neodpověděl.

Místo toho přešel blíž k okraji žíněnky.

Každý voják se k němu otočil.

Větší voják si nepatrně stáhl rukavice.

“Pane?”

Pozorovatel se zastavil.

Podíval se na Cartera.

Pak na muže, který ji vyzval.

Nakonec tiše řekl:

„Ty si ji opravdu nepamatuješ?“

Vojákův výraz se změnil.

Znovu se podíval na Cartera.

Poprvé se na ni nedíval jako na soupeřku.

Snažil se ji poznat.

Carter neřekl nic.

Vojáci kolem rohože čekali.

Muž se jí znovu pečlivě podíval do tváře.

Něco se mu mihlo výrazem.

Zmatek.

Pak nevíra.

Pak něco blízkého strachu.

“Žádný…”

Carterův výraz zůstal klidný.

Starší pozorovatel přistoupil blíž.

„To jsem si myslel.“

Voják zavrtěl hlavou.

„To nemůže být ona.“

Jeden z mladších vojáků se zeptal: „Kdo?“

Nikdo neodpověděl.

Větší voják si pomalu sundal rukavice.

Jeho sebevědomí zmizelo.

Carter ho tiše pozoroval.

„Požádal jsi mě, abych se k nim přihlásila,“ připomněla mu.

Polkl.

Slova z doby před chvílí najednou zněla úplně jinak.

Myslel si, že si vybízí k snadnému souboji.

Místo toho možná jen vyzval někoho, na jehož minulost úplně zapomněl.

Starší pozorovatel se podíval směrem ke skupině vojáků.

„Všichni ven.“

Muži na něj zírali.

“Ale-“

“Teď.”

Skupina se začala vzdalovat od podložky.

Větší voják zůstal ztuhlý.

Carterová zůstala tam, kde byla.

Pozorovatel se na ni ještě jednou podíval.

„Jsi tu pořád ze stejného důvodu?“

Carter se na něj lehce usmál.

“Ano.”

Pozorovatel přikývl.

Pak se otočil k většímu vojákovi.

„A jsi pořád ochotný to zjistit?“

Voják se podíval na Cartera.

Neodpověděl.

Carter pomalu utáhl obvaz kolem jedné ruky.

V místnosti se znovu rozhostilo ticho.

Ať už to začalo jako vtip, už jím nebylo.