ČÁST 2

Kapitánka Lena Hartová se několik vteřin nehýbala.

Voda se jí stále lepila na vlasy a ztmavovala ramena tréninkového dresu, ale ponížení, které jen před několika minutami zaplnilo tělocvičnu, se najednou zdálo bezvýznamné.

Stará fotografie v ženině ruce všechno změnila.

Před osmi lety.

Kandahár.

Kouř.

Střelba.

Dva mrtví vojáci.

A Mason Rourke krvácel pod Leninýma rukama, zatímco ho odtahovala ze silnice, která je měla oba zabít.

Mason zíral na fotografii, jako by se díval na ducha muže, kterým kdysi býval.

„Nikdy jsem to nevěděl,“ zašeptal.

Lenin výraz zůstal ovládnutý.

„Neměl jsi.“

Generálmajor Ethan Shaw je pozorně sledoval.

Vojáci kolem tělocvičny úplně ztichli. Muži, kteří se Leně ještě před pár minutami smáli, se teď zdáli být báli i jen pohnout.

Žena v tmavém civilním kabátě sklonila fotografii.

„Jmenuji se Evelyn Pierceová,“ řekla. „Styčná osoba generálního inspektora ministerstva obrany.“

Toto oznámení přineslo do místnosti další nenápadnou změnu.

Plukovník Daniel Ward ztuhl v ramenou.

Lena si všimla.

Všimla si všeho.

Evelyn znovu otevřela koženou složku.

„Je toho víc.“

Lena se k ní otočila.

„Co víc?“

Evelyn zaváhala.

Generálmajor Shaw promluvil tiše.

„Kapitáne Harte, tato část původně nebyla zamýšlena k projednání zde.“

Lenin výraz ztvrdl.

„Na té silnici zemřeli dva muži, pane.“

Nikdo neodpověděl.

Přistoupila blíž.

„Jestli něco víš o jejich smrti, tak to chci slyšet.“

Plukovník Ward se pohnul vedle generála.

„Leno—“

Její oči se k němu zabořily.

Zastavil se.

Ne proto, že by ho převyšovala.

Neudělala to.

Ale něco v jejím pohledu mu napovídalo, že jakékoli přátelství nebo profesionální důvěra, která mezi nimi kdysi existovala, ho před pravdou neochrání.

Evelyn odstranila další fotografii.

Tenhle byl vyfocen z větší dálky.

Pouštní silnice byla téměř skrytá pod kouřem. Vojenské vozidlo hořelo poblíž zřícené zdi. Po záběru se pohybovaly čtyři postavy.

Jeden byl zakroužkován červeně.

Mason se naklonil blíž.

Jeho tvář se změnila.

„Poručík Thomas Carter.“

Lena zatnula čelist.

Vzpomněla si, jak se Carter smál noc před misí.

Bylo mu dvacet sedm.

Novomanželský/á.

Jeho žena mu poslala fotografii jejich dcery, jak spí s jednou malou pěstičkou zastrčenou pod tváří.

Carter to všem ukázal u večeře.

„Vypadá jako já,“ trval na svém.

„Ne,“ řekla mu Lena. „Má štěstí.“

Zasmál se tak hlasitě, že se muži u sousedního stolu otočili.

O dvanáct hodin později byl Carter mrtvý.

Lenin pohled zůstal upřený na fotografii.

„Zemřel při krytí našeho ústupu.“

„Ano,“ řekla Evelyn.

Objevila se další fotografie.

Další voják.

Rotný Eli Mercer.

Druhý muž, který zemřel.

Mercer vydržel dva útoky, zatímco držel východní stranu silnice dostatečně dlouho na to, aby se Lena stihla dostat k Masonovi.

Když k němu dorazila, byl stále při vědomí.

„Nech mě být,“ nařídil.

Odmítla.

Krvavou rukou jí chytil vestu.

“Jelen.”

Pořád slyšela jeho hlas.

„Dovezte Rourkeho domů.“

Měla.

Mercer se domů nevrátil živý.

Lena na půl vteřiny zavřela oči.

Když je znovu otevřela, kapitán stojící v tělocvičně zmizel.

Na jejím místě byl důstojník, který přežil bitvu v Kandaháru.

„Co mi to ukazuješ?“

Evelyn odstranila několik vytištěných stránek.

„Oficiální zpráva po akci uvádí, že váš záchranný tým narazil na neočekávaně nepřátelskou pozici.“

„To je správně.“

“Žádný.”

Slovo bylo tiché.

Ale Lenu to zasáhlo silněji než Masonovo strčení.

Mason se podíval mezi nimi.

„Co tím myslíš, ne?“

Evelyn položila jednu stránku na nejbližší posilovací lavici.

„Před třemi měsíci byla během nesouvisejícího zpravodajského prověřování získána archivovaná komunikace z regionu.“

Generálmajor Shaw si založil ruce.

„Některé z těch sdělení se zmiňovaly o tvém odchodu.“

Lena na něj zírala.

„Věděl jsi o tomhle?“

„Byl jsem informován před šesti týdny.“

Šest týdnů.

Lena si uvědomila, že stejně dlouho po dobu, po kterou byl Masonův byt podroben kontrole.

Náhody v přítomnosti mužů, jako byl Shaw, jen zřídka přežívaly dlouho.

„Co jsi našel?“ zeptala se.

Evelyn ukázala na papír.

„Zpráva byla odeslána sedmnáct minut předtím, než váš záchranný tým dorazil na silnici.“

Mason se zamračil.

„Od koho?“

„Ještě nevíme.“

„Co tam stálo?“

Evelyn se podívala na Lenu.

„Vaše trasa.“

Tělocvična se jakoby zmenšila.

Lena nic neřekla.

Evelyn pokračovala.

„Počet vozidel. Směr vjezdu. Přibližný čas příjezdu.“

Mason lehce pootevřel ústa.

„Věděli, že přijde.“

“Ano.”

„Ne,“ řekla Lena.

Její hlas se změnil.

Ne hlasitěji.

Chladnější.

„Ta trasa byla rozdělena na části.“

„Víme.“

„Přístup měl pouze velitelský personál.“

„Víme.“

„Pak to nebylo zachyceno.“

Evelyn se jí podívala do očí.

„To je naše starost.“

Mason se podíval na Lenu.

„Co to znamená?“

Lena odpověděla, aniž by se na něj podívala.

„Znamená to, že jim někdo dal trasu.“

Umlčet.

Jeden z mladších vojáků u zdi sklopil zrak.

Arogance z dřívější doby úplně zmizela.

Tohle už nebyla zábava.

Tohle byla zrada.

Mason přistoupil k lavičce.

“SZO?”

Evelyn lehce zavřela složku.

„To je stále předmětem vyšetřování.“

Mason se jednou zasmál.

Nebyl v tom žádný humor.

„Dva muži zemřeli, protože někdo předal naši polohu nepříteli a vy nám říkáte, že nevíte kdo?“

„Víme toho víc než před třemi měsíci.“

„Tak nám to pověz.“

Generálmajor Shaw zasáhl.

„Seržant Rourke.“

Mason se otočil.

„Pane, s úctou, jeden z těch mužů zemřel, protože jsem byl na té cestě.“

Leniny oči se stočily k němu.

Mason polkl.

„Osm let jsem věřil, že mise selhala, protože přesně to mise dělají.“

Podíval se na Carterovu fotografii.

„Teď mi chceš říct, že je tam někdo poslal?“

Nikdo ho neopravil.

Masonův dech se zrychlil.

Lena poprvé to ráno spatřila pod jeho arogancí něco, čeho si předtím nevšimla.

Vina.

Stará vina.

Laskaví muži to snášeli tak dlouho, až se z toho nakonec stala jejich osobnost.

Možná, že Masonova posedlost silou nezačala v posilovně.

Možná to začalo na pouštní cestě, kde ho zachraňovali muži v bezvědomí.

Lena se podívala na Evelyn.

“Co ještě?”

Evelyn neodpověděla hned.

To váhání Leně řeklo dost.

„Je tu ještě něco.“

Plukovník Ward vystoupil vpřed.

„Kapitáne, měli bychom v tom pokračovat v soukromí.“

Lena se k němu otočila.

“Proč?”

„Tohle není vhodné prostředí.“

„Zdálo se, že ti prostředí nevadí, když jsi nechal v mé jednotce probíhat velitelské hodnocení v utajení.“

Wardův výraz se ztuhl.

„To bylo povoleno.“

„Tak odpovězte na otázku.“

„Leno.“

„Proč chcete, aby se tato konverzace přesunula?“

Ward neodpověděl.

A najednou si Lena všimla něčeho, čeho si měla všimnout dříve.

Sotva se podíval na fotografie.