Byly roky, kdy bych udělal téměř cokoli, abych se vyhnul veřejnému zostuzování své rodiny.

Přijal bych kritiku, zaplatil bych za trapnou večeři nebo se nejdřív omluvil, jen abych ukončil hádku.

Ale takový druh ústupků se nemohl rozšířit na miliony dolarů v neoprávněných finančních závazcích.

Řekl jsem Harrisonovi, aby pokračoval v přípravě důkazů k formálnímu přezkoumání.

Pořád jsem chtěl něco pochopit, než se všechno dostane na veřejnost.

Táta po mně opakovaně požadoval, abych uznal jeho pravomoc. Vyhrožoval mé firmě, přijel s údajným zákonným povolením k jejímu prodeji a trval na tom, že financování Felixe je moje rodinná povinnost.

Chtěl jsem slyšet, co by řekl, kdyby byl přímo požádán o vysvětlení těchto požadavků.

Harrison mě varoval, abych si další schůzky udržel pod kontrolou a vyhýbal se jakýmkoli závazkům nebo podpisu čehokoli.

Pečlivě jsme probrali hranice.

Pak jsem požádal Sylvii, aby kontaktovala tátovu kancelář.

Zpráva byla jednoduchá. Byl jsem připravený prodiskutovat rodinné investiční portfolio a Felixův navrhovaný komerční projekt. Chtěl jsem soukromou večeři, kde bychom si mohli projít papíry.

Sylvia hlásila, že tátova sekretářka zněla nadšeně.

Byla domluvena schůzka v klubu Oakidge.

Místo jsem si vybral záměrně.

Oakidge Club byl exkluzivní podnik, kde táta strávil roky budováním vztahů s bankéři, developery a obchodními manažery. Jeho golfové hřiště a soukromé jídelny mu byly blízké.

Klub považoval za místo, kde lidé respektovali jeho názory.

Považoval to také za symbol svého úspěchu.

Věděl jsem, že se tam bude cítit pohodlněji než v mé kanceláři.

Večer večeře se nad městem přehnal déšť.

Dálnice byla přeplněná a světlomety se mi rozmazávaly skrz vodu na čelním skle. Do klubu jsem dorazil o čtyřicet pět minut dříve, předal klíče komorníkovi a následoval obsluhu do soukromé jídelny.

Místnost byla elegantní, aniž by byla zvlášť lákavá.

Stěny pokrývaly tmavé dřevěné obložení. Na jednom konci stál velký cihlový krb a uprostřed dlouhý mahagonový stůl. Vedle složených lněných ubrousků ležely těžké stříbrné příbory a v křišťálových sklenicích na vodu se odrážel lustr nad hlavou.

Požádal jsem o soukromí.

Neobjednal jsem si alkohol. Vzal jsem si sklenici vody, sedl si ke stolu a procházel si otázky, na které jsem chtěl dostat odpovědi.

Chvíli jsem pozoroval plameny v krbu.

Vzpomněl jsem si na večer, kdy jsme oslavovali naši společnost, a na prázdný rodinný stůl. Vzpomínka stále bolela, i když bolest se změnila.

V té době jsem si myslel, že ústředním problémem je, že se moje rodina nestará o mé úspěchy.

Teď jsem věděl, že situace je vážnější. Nejenže se jim nepodařilo oslavit mou nezávislost. Zjevně se ji pokusili zneužít bez mého souhlasu.

Pár minut před sedmou jsem se podíval na telefon.

Sylvia potvrdila, že naše právní přípravy jsou v pořádku.

Odložil jsem telefon.

Přesně v sedm se otevřely dveře jídelny.

Táta vešel první, měl na sobě oblek na míru pod trenčkotem promočeným od deště. Podal kabát obsluze a s očividným uspokojením se rozhlédl.

Maminka šla za ní v drahém kašmírovém šálu a v ruce nesla strukturovanou kabelku. Vlasy měla pečlivě upravené a nosila perlové šperky, které oblíbeně nosila na večeře v klubu.

Felix přišel poslední.

Vyměnil své obvyklé ležérní oblečení za okázalý značkový oblek. Rozhlédl se po místnosti a pak se na mě podíval s potěšeným výrazem někoho, kdo si přichází vyzvednout očekávanou odměnu.

Táta se přiblížil a poplácal mě po rameni.

„Nathane. Je fajn vidět, že ses vzpamatoval.“

Vstal jsem, abych je pozdravil.

„Ahoj, tati. Mami. Felixi.“

Táta si přisunul židli do čela stolu.

„Vynikající volba místa konání. Konečně začínáte chápat, jak se v tomto městě podniká.“

Přitáhl jsem si vlastní židli.

„Myslel jsem, že bude snazší si promluvit někde v soukromí.“

“Samozřejmě.”

Táta se usadil na svém místě.

„K tomu je rodina. Měli bychom být schopni tyto záležitosti vyřešit mezi sebou.“

Máma seděla po mé pravici.

„Ach, Nathane, ani nedokážu popsat, jak moc se mi ulevilo. S tvým otcem jsme si dělali starosti s tou vzdáleností mezi námi.“

Natáhla se přes stůl a dotkla se mé ruky.

„Věděl jsem, že nedovolíš, aby jedno hloupé nedorozumění poškodilo budoucnost tvého bratra.“

Podíval jsem se na ni.

„Stalo se toho hodně, mami.“

„Já vím, zlato. Proto je dnešní večer tak důležitý. Rodiny si navzájem odpouštějí.“

Jemně jsem odtáhla ruku, abych zvedla sklenici s vodou.

„Souhlasím s tím, že si musíme o všem promluvit.“

Felix se opřel o židli.

„Podívej, na celou tu scénu v tvé kanceláři jsem ochoten zapomenout.“

Otočil jsem se k němu.

„To je štědré.“

Buď ten tón nepochopil, nebo se ho rozhodl ignorovat.

„Je zřejmé, že jsi byl ve stresu. Řízení firmy takové velikosti musí být složité. Ale teď, když se všichni uklidnili, se můžeme soustředit na projekt.“

„Jaký projekt?“

„Můj developerský projekt na jižní straně města.“

Vypadal překvapeně, že jsem se zeptal.

„Ten obchodní a rezidenční komplex. Víš, ten, co mi táta vysvětloval.“

„Pamatuji si, co říkal.“

Felix se usmál.

„Dobře. Jdeme dál. Územní plán byl schválen a příští měsíc bychom měli začít pracovat.“

Napil jsem se vody.

„Kdo to financuje?“

Pohlédl na tátu.

„To všechno jsme vyřešili.“

„S kým?“

Táta si odkašlal.

„Nathane, přišli jsme sem, abychom dosáhli pokroku. Není třeba vyslýchat tvého bratra.“

„Ptám se rozumně.“

Felix se zavrtěl na židli.

„Váš kapitál pokryje počáteční fázi.“

Postavil jsem sklenici.

„Nesouhlasil jsem s poskytnutím žádného kapitálu.“

Krátce se nevěřícně zasmál.

„Táta říkal, že to už máme za sebou.“

Táta se naklonil dopředu.

„Formality můžeme vyřídit dnes večer.“

Felix se znovu uvolnil.

„Přesně tak. Jakmile se peníze uvolní, můžeme jít dál. Už jsem se díval na nové sportovní auto. Když jednáte s bohatými klienty, musíte vypadat úspěšně.“

Studoval jsem ho.

Projekt, který popisoval, byl stále závislý na penězích, které neměl. Společnosti spojené s jeho dřívějšími projekty nesly značné závazky a jeho vlastní úvěruschopnost se stávala stále pochybnější.

Přesto mluvil o luxusním autě, jako by financování mělo zaručené.

„Co vás přesvědčuje o finanční stabilitě projektu?“ zeptal jsem se.

Felix pokrčil rameny.

„K tomu vývojáři jsou.“

„Prověřili jste stávající závazky?“

Jeho úsměv trochu pohasl.

„Které závazky?“

„Nevyřízené závazky vůči vašim ostatním realitním společnostem.“

Táta položil ruce na stůl.

„Nekomplikujme si večer starými pracovními problémy.“

Otočil jsem se k němu.