O několik měsíců později, když Willa ve škole onemocněla, Isla mě uvedla jako druhou osobu, které má zavolat. Chápala jsem, co tato malá administrativní změna znamená, a nezvětšovala jsem to tím, že bych jí děkovala, dokud toho nelitovala.
Náš vztah se obnovil stejně opatrně. Sešly jsme se na procházky poté, co dívky usnuly. Povídaly jsme si o lidech, kterými jsme byly, než nás Viktorie rozdělila, a o lidech, kterými nás přežití donutilo stát se. Isla mi řekla, že milovat vzpomínku na ni není totéž jako znát ženu přede mnou. Znovu jsem ji poznala, aniž bych trvala na tom, aby zůstala tou verzí, kterou jsem ztratila.
Poznala mě taky – ne Sterlingova dědice, kterému kdysi důvěřovala, a ne provinilce, který chtěl všechno okamžitě napravit, ale někoho, kdo se snažil žít, aniž by svá rozhodnutí přenechával rodinné zasedací místnosti.
Během těchto dvou let společnost Brennan & Daughters zrekonstruovala staré sídlo, aniž by odstranila vše, co patřilo Islině otci. Vnější cihly byly vyčištěny, přepravní záznamy byly zachovány a hlavní vstupní hala byla otevřena směrem k dokům vysokými skleněnými okny. Nad recepcí se objevil nový název společnosti.
Isla řídila práce. Odmítla návrhy, které by z budovy udělaly památník bohatství, a zachovala praktické prostory, které odrážely skutečnou činnost společnosti. Staré sklady zůstaly funkčními budovami. Lože nadále fungovaly. Restaurování znamenalo návrat kontroly, ne proměnu otcovy firmy v kulisu.
Dívky přišly s ochrannými přilbami, které jim byly příliš velké, a kladly otázky, které žádný dodavatel neočekával. Willa chtěla vědět, kdo rozhoduje o tom, kde lodě spí. Tessa se obávala, že by se o otočné dveře mohly zachytit něčí kabát. Josie sbírala zrezivělou pračku, dokud ji Isla nepřesvědčila, aby ji vyměnila za čistý zámek. Penny se pokusila reorganizovat harmonogram renovace fialovým fixem.
Zúčastnil jsem se, když mě pozvali. Nic jsem neinvestoval, nic jsem si nenárokoval a své jméno jsem se držel dál. Brennan & Daughters nepotřebovali k tomu, aby se stali legitimními, peníze ve výši šterlinků. Byli legitimní ještě předtím, než moje rodina zakopala dokumenty.
Jednoho jasného březnového odpoledne jsem stál v té hale a sledoval Willu, jak se projíždí otáčivými dveřmi, zatímco její tři sestry zevnitř jásaly.
„Zase!“ křičela Penny. „Rychleji!“
„Žádný běh,“ zavolala Isla od recepce, i když se smála.
Postavil jsem se vedle ní. Ostříhala si vlasy až po ramena. Vypadala odpočatě. Když při dívčím hluku stiskla rty, uviděl jsem v ní nervózní výraz, který jsem si poprvé zamiloval v univerzitní knihovně, sedm let a celý život před tou restaurací.
„Mám pro tebe něco,“ řekl jsem.
Její oči se zúžily s láskyplným podezřením. „Ta věta mi už dříve způsobila potíže.“
„Tentokrát můžeš říct ne.“
Vytáhl jsem z bundy malou krabičku.
Neobsahoval diamantový prsten vybraný pro Margot. Ten prsten jsem prodala a každý dolar jsem věnovala útulku pro matky s dětmi.
Uvnitř krabičky byl jednoduchý stříbrný kroužek. Dovnitř bylo vyryto jedno datum: noc, kdy jsem našel Islu a dívky.
„Dnes nemusíš odpovídat,“ řekl jsem. „Počkám, jak dlouho budeš chtít.“
Isla se podívala na prsten. Pak pohlédla na čtyři tváře přitisknuté k oknům haly, které nás pozorovaly bez jakékoli snahy o diskrétnost.
„Už mi řekli, abych řekla ano,“ zašeptala.
„Udělali to?“
„Josie řekla, cituji: ‚Mami, on je strážný pevnosti. Strážnému nemůžeš říct ne.‘“
Smála jsem se, až mě štípaly oči.
„To zní jako zaujatý názor.“
„Velmi zaujaté.“
„Tak co říkáš?“
Isla vytáhla náramek z krabičky. Chvíli ho držela, sama se rozhodovala, a pak si ho navlékla na prst.
„Říkám, že jsi byl sedm let ztracený,“ řekla nejistým hlasem. „A jsem ráda, že jsi našel cestu zpět.“
Za námi se ozval jásot čtyř hlasů, jehož ozvěna se rozléhala skleněným atriem směrem ke starým dokům.
Někdo nám jednou oběma lhal.
Ale pravda byla nakonec hlasitější.





