Julian poté cvičil každý večer.

Ne proto, že by zapomněl, co se stalo, a ne proto, že kytara všechno napravil. Cvičil, protože noty patřily jemu, než mu je někdo vzal, a patřily mu i poté, co mu je vrátili.

O měsíc později škola uspořádala schůzku ohledně fondu pro přístupnost. Ředitel oznámil, že každá platba bude vyžadovat dva podpisy, každá rodina obdrží kopie finančních záznamů a žádný student už nikdy nebude požádán, aby peníze soukromě doručoval dospělé osobě.

Maya dorazila na svém novém invalidním vozíku.

Pneumatiky se plynule pohybovaly po podlaze. Přešla celou jídelnu, aniž by se zastavila.

Julian stál blízko pódia s modrou kytarou přehozenou přes rameno.

Když začal hrát, v jídelně se rozhostilo ticho.

Jeho prsty váhaly nad prvním obtížným akordem. Pak ho našly.

Maja se dokutálela do první řady.

Podívala se na kytaru, na opravené struny a pak na něj.

Julián se usmál.

Hrál píseň, kterou si nacvičoval, před prázdným stánkem, před policií, před zamčeným skladem a padělaným účtem.

A když dozněl poslední tón, Maya zvedla jednu ruku a ukázala na pouzdro na kytaru.

Malý papírový vzkaz byl stále uvnitř.

Koupil jsem si to, protože bys neměl ztratit tu část sebe, která ti na tobě záleželo.

Julian nekoupil Maye invalidní vozík.

Nezachránil ji sám.

Ale on vnutil pravdu najevo a pravda dokázala to, co jeho oběť sama o sobě nedokázala.

Dalo to Maje její židli.

Vrátilo mu to kytaru.

A odhalilo se, že osoba, o které si myslel, že ji zachraňuje, se tiše snažila zachránit i jeho.