Řekl, že potřebuje navštívit kliniku.
Přišel i náš soused Steve Mitchell.
Stevovi bylo osmasedmdesát let, byl to vysloužilý tankista s hustým knírem a hlasem, který bylo slyšet až přes ulici. S dědečkem byli přátelé už od vojenských dob.
Hádali se téměř o všem, od počasí až po správný způsob ostření nástroje, ale nikdy jsem nepoznal dva muže, kteří by si navzájem více důvěřovali.
Před klinikou dědeček oznámil, že on a Steve musí něco vyřídit.
V té době už chodil s holí a Steve šel těsně vedle něj.
Nabídl jsem se, že půjdu s vámi.
Dědeček mávl zdravou rukou.
„Do toho ti nic není, Ellie.“
Usmíval se, když to říkal.
Zmizeli za rohem a vrátili se asi za hodinu.
Steve měl zvláštní, spokojený výraz. Dědeček vypadal, že je sám se sebou doopravdy spokojený.
Zeptal jsem se, kde byli.
Dědeček mi to odmítl říct.
Předpokládal jsem, že šli do železářství nebo se někde zastavili na kávu.
Pár dní v té době mě dědeček také požádal, abych podepsal formulář. Řekl mi, že se týká jeho dokumentů ohledně sociálního zabezpečení.
Podepsal jsem tam, kam ukázal.
Byl jsem zvyklý mu pomáhat s formuláři a naprosto jsem mu důvěřoval.
Potom jsem na to skoro ani nepomyslel.
Týden před jeho smrtí se stalo něco jiného.
Dědeček mě požádal, abych mu přinesl Rangerův starý kožený obojek.
Byla široká a pevná, s mosaznou přezkou a silným prošíváním po okrajích. Vyrobil si ji sám před lety.
Dědeček pracoval jako mistr sedlář a kožedělný řemeslník téměř půl století. Vyráběl koňské postroje, sedla na zakázku, opasky a krásně prošívané kožené doplňky.
Jeho ruce byly kdysi až neuvěřitelně pevné.
Po mrtvici mu už pravá ruka nefungovala správně, ale s levou stále procvičoval drobné pohyby.
Toho večera seděl pod noční lampičkou a pracoval na Rangerově obojku.
Slyšel jsem ho, jak si něco mumlá pro sebe, když se nakláněl přes kůži.
Když jsem se ho zeptal, co dělá, odmával mě.
„Jen to opravuji.“
Ráno měl Ranger obojek zpátky kolem krku.
Myslel jsem, že dědečkovi prostě chybí jeho staré řemeslo.
Teď vím, že dělal něco mnohem úmyslnějšího.
Dědeček zemřel pokojně ve spánku začátkem října.
Když jsem to ráno vešel do jeho ložnice, Ranger ležel vedle postele s šedým čenichem opřeným o dědečkovu otevřenou dlaň.
Dědečkova tvář byla klidná.
Pár vteřin jsem stál ve dveřích a nedokázal se přinutit k pohybu.
Pak jsem se posadila vedle postele a vzala ho za druhou ruku.
Ranger nevstal.
Zůstal tam, dokud nepřijeli lidé z pohřebního ústavu.
Na pohřbu Lissa plakala hlasitěji než kdokoli jiný.
Neustále návštěvníkům říkala, jakým skvělým otcem byl dědeček a jak moc jí bude chybět.
Ale po hřbitovní obřadu, když se rodina shromáždila zpátky v domě, jsem ji našel v dědečkově ložnici, jak drží u okna krejčovský metr.
Změřovala si nové záclony.
Ohromeně jsem se na ni podíval.
Spustila krejčovský metr.
„Cože? Pokoj potřebuje zrenovovat.“
Odešel jsem bez odpovědi.
Ranger odmítl to odpoledne opustit hřbitov.
Ležel vedle čerstvé hromady hlíny, opřel si hlavu o zem a ignoroval každý můj pokus přemluvit ho do auta.
Nakonec jsem si sedl vedle něj, dokud světlo nezačalo slábnout.
To bylo naše poslední klidné odpoledne před čtením závěti, které jsme spolu strávili.
A teď, o devět dní později, nás dědečkova rodina vyhnala z jeho domu.
Mojí první zastávkou té deštivé noci byl bytový dům, kde jsem si pronajal pokoj, než jsem se nastěhoval k dědečkovi.
Paní Gableová, moje bývalá bytná, bydlela ve dvoupokojovém bytě a občas pronajímala volný pokoj nájemníkům.
Otevřela dveře a zdálo se, že mě upřímně ráda vidí.
Pak si všimla Rangera.
„Ach, Eleno, ne.“
Vysvětlil jsem, co se stalo.
Poslouchala, kroutila hlavou, ale její výraz se nezměnil.
„Mám koberce. A kočka by nesnesla velkého psa.“
„Je tichý,“ řekl jsem. „Už se skoro nehýbe.“
„Promiň, zlato.“
Podívala se do Rangerova zakaleného oka.
„Možná byste mohli najít útulek, kde by si ho vzali. Je velmi starý.“
Poděkoval jsem jí a odešel.
Už podruhé toho dne někdo naznačil, že Rangerův život za ty nepříjemnosti nestojí.
Zavolala jsem své kamarádce Natálii.
Žila se svým manželem a dvěma dětmi v jednopokojovém bytě a její nejmladší dítě mělo alergii na zvířecí chlupy.
Chtěla pomoct, ale nemohla Rangera dostat dovnitř.
Volal jsem kamarádovi z vysoké. Nikdo se neozval.
Bývalá kolegyně se omluvila, protože ji navštívila tchyně.
V jedenáct hodin večer jsem seděl ve svém otlučeném Fordu Escortu před obchodem s potravinami, který byl otevřený nepřetržitě.
Déšť vytrvale bubnoval na střechu.
Topení produkovalo slabý proud vlažného vzduchu a okna se neustále zamlžovala.
Ranger ležel na zadním sedadle a občas se třásl.
Koupil jsem malý sáček krmiva pro psy a lahev s vodou. Nasypal jsem trochu granulí do papírové nádoby a nabídl mu to.
Přičichl si k tomu a odvrátil se.
„Prosím, sněz něco, hraničáře,“ zašeptal jsem.
Opřel si bradu o mé koleno.
Poškrábal jsem se ho za uchem a všiml si, že má promočený obojek.
Stará kůže nabobtnala od deště a nepříjemně mu tlačila na krk.
Rozhodl jsem se ho sundat a umístit ho blízko teplého vzduchu vycházejícího z větracích otvorů na palubní desce.
Rozepnul jsem mosaznou přezku.
Když jsem otočil obojek, něco upoutalo mou pozornost.
Podél vnitřní strany, kde kůže normálně spočívala na Rangerově krku, vedl úzký šev z tlusté voskované nitě.
Stehy byly rovnoměrné a pevné.
A bylo to nové.
Dědečkův sedlový steh jsem znala lépe než svůj vlastní rukopis.
Použil ho na každém postroji, který si vyrobil, na mé školní brašně z dětství a na koženém pouzdře, ve kterém nosil rybářský nůž.
Samotný obojek byl deset let starý, odřený a opotřebovaný kolem přezky.
Ale tato nit sotva potemněla.
Přejel jsem palcem po švu.
To tam předtím nebylo.
Najednou jsem si vzpomněl, jak dědeček seděl pod noční lampičkou, skláněl se nad Rangerovým límcem týden předtím, než zemřel.
Začaly se mi třást ruce.
V přihrádce v palubní desce jsem našla malé manikúrní nůžky a opatrně jsem jednu čepel zasunula pod čerstvou nit.
Stehy jsem stříhala jeden po druhém.
Kůže se oddělila tak akorát, aby odhalila něco skrytého mezi vrstvami.
Malý balíček zabalený v průhledném plastu.
Vytáhl jsem to.
Uvnitř byl kousek linkovaného papíru ze sešitu složený do malého čtverce.





