„Protože moje dcera a zeť si myslí, že můžou využít to, co Robert dělal, aby mě donutili vzdát se svých práv. Nechci, aby rozhodovali o tom, které části pravdy kdo uslyší.“

Agent Martinez si udělal další poznámku.

Vysvětlila jsem, že jsem celý manželský život svěřovala Robertovi správu našich finančních záležitostí. Nikdy jsem neprověřovala transakce, které Carol uvedla, a neměla jsem žádné nezávislé informace o společnostech uvedených v těchto smlouvách.

Pak jsem popsal návrh, který Victoria učinila po telefonu: dům, 5 milionů dolarů a dohoda, která by údajně odstranila potíže, kterým Victoria a Kevin čelili.

Agent Martinez mě požádal, abych formulaci zopakoval co nejpřesněji, jak si ji pamatuji.

Udělal jsem to.

Pak se zeptala na načasování hovorů, Eleanorinu návštěvu, nabídky peněz a dokumenty použité v dědickém sporu.

Když skončila, odložila pero.

„Vaše dcera si myslí, že může využít informace o Robertově podnikání k tomu, aby se vyjednalo, že se zbaví své publicity?“

„To mi přesně říká.“

„A Kevin se podílel na návrhu té dohody?“

“Ano.”

Podívala se na Harrisona a pak zpátky na mě.

„Paní Sullivanová, byla byste ochotna se s nimi zúčastnit nahraného rozhovoru?“

Čekala jsem otázky ohledně Robertova podnikání. Nečekala jsem, že budu požádána, abych seděla naproti své dceři a zeťovi, zatímco vyšetřovatelé budou poslouchat.

„Co bych musel udělat?“

„Nechte je vysvětlit svůj návrh vlastními slovy. Ptejte se na otázky, na které skutečně potřebujete odpověď. Nepokoušejte se vymýšlet si výroky ani vyvolávat konfrontaci.“

Žádost jsem zvážil/a.

Před dvěma týdny jsem seděla na matraci v motelu a přemýšlela, kde budu spát, až mi dojdou peníze. Teď mě žádali, abych pomohla zjistit pravdu o finančních záležitostech týkajících se firmy mého manžela, mé dcery a jejího manžela.

Bála jsem se. Ale víc jsem se bála, že zůstanu závislá na jakékoli verzi událostí, kterou mi Victoria a Kevin řeknou.

„Dobře,“ řekl jsem.

Harrison zařídil s týmem agenta Martineze nezbytné přípravy. O tři hodiny později jsem byl zpátky ve svém obývacím pokoji s malým nahrávacím zařízením ukrytým pod oblečením.

Bylo mi řečeno, abych se choval přirozeně a nechal konverzaci plynout.

To bylo snazší pochopit než udělat.

Urovnal jsem polštáře na pohovce, odsunul hrnek s kávou ze stolu a opakovaně se podíval na čas. V domě bylo ticho, až na tiché tikání hodin na chodbě.

Přesně v osm hodin večer někdo zaklepal.

Victoria a Kevin stáli na verandě. Oba byli oblečeni, jako by dorazili na pracovní večeři, a ne na rozhovor o rodinné krizi.

Kevin nesl aktovku.

„Mami,“ řekla Victoria a přistoupila ke mně, aby mě políbila na tvář. „Vypadáš líp než za poslední týdny.“

Povolil jsem pozdrav.

„Měl jsem toho hodně k přemýšlení.“

Kevin se na mě profesionálně usmál.

„Všichni jsme to udělali, Margaret. Věřím, že jsme našli rozumné řešení.“

Pozval jsem je dovnitř.

Seděli jsme všichni tři kolem stolu v obývacím pokoji. Byl to ten samý stůl, u kterého jsme s vnoučaty otevírali vánoční dárky a po rodinných večeřích se dělili o dezerty.

Kevin na něj položil aktovku a otevřel západky.

Odstranil několik listů papíru.

„Naši právníci to pro vás příznivě zařídili,“ vysvětlil. „Vy si ponecháte dům, aktiva v hodnotě 5 milionů dolarů, která lze považovat za bezúhonná, a ochranu ohledně jakýchkoli potenciálních problémů vyplývajících z Robertova podnikání.“

Díval jsem se na stránky, aniž bych po nich sahal.

„Čistá aktiva. To je zajímavý výraz.“

Viktorie pohlédla na Kevina.

„Mami, důležité je, že jsme všichni chráněni. Nikdo nechce tuhle rodinu pořád dokola prožívat veřejnou noční můru.“

„A co 33 milionů dolarů, které mi Robert odkázal?“

Kevin si založil ruce.

„Ty peníze komplikují související finanční transakce. Pozůstalost si tento majetek nemusí být schopna ponechat.“

„A vy dva?“

Viktorie se naklonila dopředu.

„Musíme tohle nedorozumění nechat za sebou.“

Podíval jsem se na ni.

“Nedorozumění?”

Vyhýbala se mému pohledu.

„Situace se zkomplikovala, než kdokoli zamýšlel.“

Vzpomněl jsem si na motel a krabici s fotografiemi, která ležela vedle mého kufru.

„Kevine,“ řekl jsem, „kdy přesně jsi zjistil problémy s Robertovým podnikáním?“

Zdálo se, že ho otázka překvapila.

„Co tím myslíš?“

„Věděl jste o těch transakcích, když jste se bral s Victorií? Nebo jste je zjistil, až když jste začal prověřovat majetek?“

Kevin pohlédl na mou dceru.

„Margaret, nechápu, jak to souvisí s naší současnou dohodou.“

„Záleží mi na tom.“

Viktorie se zavrtěla na pohovce.

„Mami, snažíme se jít kupředu. Proč pořád vytahovat minulost?“

„Protože chci pochopit, kolik z toho bylo naplánováno.“

Kevin zavřel jednu ze složek.

„Není důvod vznášet zbytečná obvinění.“

Podíval jsem se na papíry, které přinesl.

„Pozměněná závěť, finanční záznamy a teď i tato navrhovaná dohoda. Zdá se, že jste dokumenty připravoval dávno předtím, než se mě někdo zeptal, co chci.“

Viktoriiny prsty se sevřely kolem opěradla pohovky.

„To není fér.“

„Tak mi řekni, kdy jsi s tím začal/a.“

Kevin se naklonil dopředu.

„Myslím, že tato konverzace se stala neproduktivní.“

Nezvýšil jsem hlas.

„Agent Martinez si zřejmě myslel, že načasování je důležité.“

Kevin se přestal hýbat.

„Agent Martinez?“

„Federální vyšetřovatel, se kterým jsem mluvil.“

Viktorie se otočila ke svému manželovi.

„Kevine?“

Neodpověděl hned.

Pak sáhl po aktovce.

„Margaret, tahle schůzka skončila.“

Než stačil sebrat papíry, vstoupil do obývacího pokoje agent Martinez a dva další federální vyšetřovatelé.

Všechno se odehrálo rychle, ale bez zmatků. Vyšetřovatelé se identifikovali, zajistili příslušné materiály a převzali kontrolu nad místem činu.

Viktorie zůstala sedět a zírala na dveře.

Kevin začal protestovat, ale agentka Martinezová mu nařídila, aby se zastavil a řídil se jejími pokyny.

Oba byli vzati do vazby v souvislosti s federálním vyšetřováním finančních podvodů a údajného pokusu zneužít Robertovy záznamy k vyvíjení nátlaku na mě.

Viktorie se otočila ke mně.

„Mami, jak jsi to mohla udělat vlastní rodině?“

Ta otázka bolela víc, než jsem čekal.

Podívala jsem se na svou dceru a vzpomněla si, jak jako dítě stála na verandě, držela Roberta za ruku a usmívala se na fotografie.

„Žádala jsem tě, abys mi řekla pravdu, Victorie. Pořád ses snažila rozhodnout, kterou pravdu můžu slyšet.“

Neodpověděla.

Kevin se naposledy pokusil změnit téma konverzace.

„Margaret, ty nechápeš, co jsi provedla. Jsou tu lidé spojení s Robertovým podnikáním, kteří tuhle pozornost neocení.“

Agent Martinez se k němu otočil.

„Pane Hayesi, vyhrožujete paní Sullivanové?“