Natáhl se po mé ruce.
Nechal jsem ho to vzít.
„Je mi to líto,“ řekl.
Věřil jsem mu.
Ale poprvé se omluva nezdála být koncem rozhovoru.
„Co se stane příště?“ zeptal jsem se.
Podíval se na mě.
„Už nikdy nebude taková chvíle jako dnes večer.“
„Nemůžeš mi slíbit, že mě tvoje matka neurazí.“
„Ne,“ přiznal.
„Ale můžu ti slíbit, že tu nebudu sedět a prosit tě, abys to přehlédl.“
Prohlížel jsem si jeho tvář.
Chtěla jsem mu věřit.
Také jsem věděla, že sedmnáct let zvyku nezmizí, protože konečně promluvil.
„Uvidíme,“ řekl jsem tiše.
Přikývl.
Pak nastartoval auto a odvezl nás domů.
Doma jsem si obraz odnesl do dílny.
Položil jsem neotevřený balíček na dlouhý stůl pod stropní lampou.
Známé prostředí mě uklidňovalo.
V držácích byly uspořádané štětce, na policích naskládané ochranné materiály a několik projektů čekalo na pozornost.
Tohle bylo místo, které Patricia celé roky ignorovala.
Místo, kde jsem se naučil řešit problémy trpělivostí, nikoli silou.
Stál jsem a díval se na balíček.
Ve dveřích se objevil Daniel.
„Chceš, abych to dal/a pryč?“
„Ne. Postarám se o to.“
Zaváhal.
„Caroline, je mi to líto.“
Podíval jsem se na něj.
„Já vím.“
Zdálo se, že si není jistý, co jiného říct.
Pak přikývl a nechal mě o samotě.
Seděl jsem u pracovního stolu.
Na chvíli jsem uvažoval, že otevřu balíček a obraz okamžitě uložím.
Ale nedokázal jsem se přimět k tomu, abych se ho dotkl.
Pořád jsem si představoval Patricii jako dvanáctiletou holčičku stojící vedle svého otce.
Obraz za nimi.
Malý ručně psaný vzkaz, který Frank zanechal.
Chtěl jsem jí tu vzpomínku dát.
Teď se dar zdál být propletený se sedmnácti lety zklamání.
Nechtěla jsem se rozhodovat, když jsem byla naštvaná.
Tak jsem zhasl světlo v dílně a šel nahoru.
Později večer zazvonil Danielovi telefon.
Byla to zpráva od jeho otce.
Richard chtěl vědět, co jsem si přivezla.
Daniel vešel do ložnice s telefonem v ruce.
„Táta se ptá na dárek.“
Vzhlédl jsem.
“Proč?”
„Říká, že máma je naštvaná a pořád se ptá, co v tom bylo.“
Cítil jsem, jak se mi sevřela čelist.
„Nechtěla to vědět, když jsem stál přímo před ní.“
Daniel přikývl.
„Já vím.“
Znovu se podíval na obrazovku.
„Táta říkal, že si myslel, že z toho vypadáš nadšeně.“
To jsem zvažoval.
Richard ke mně byl vždycky laskavý.
Povzbudil Patricii, aby dárek otevřela.
Znal také historii obrazu.
Nechtěl jsem, aby si lámal hlavu, jestli jsme si s sebou nepřinesli něco nepromyšleného.
„Řekni mu to,“ řekl jsem.
Daniel šel dolů.
O pár minut později se vrátil s balíčkem v ruce.
Otevřel dostatečně velký obal, aby vyfotografoval obraz a chráněné dokumenty.
Ukázal mi fotky, než je poslal.
„Je tohle v pořádku?“
Podíval jsem se na obrázek v jeho telefonu.
Malý javor stál vedle potoka.
Účtenka z galerie byla viditelná v ochranném obalu.
Stejně tak i ručně psaný vzkaz.
„Ano,“ řekl jsem.
Daniel poslal fotografie.
Pak jsme čekali.
Richard odpověděl téměř okamžitě.
Nastala delší pauza.
Pak Danielovi zazvonil telefon.
Patricie.
Podíval se na mě.
„Chceš, abych odpověděl/a?“
Nadechl jsem se.
„Udělám to.“
Podal mi telefon.
„Karolíno?“
Její hlas zněl úplně jinak.
Uhlazená netrpělivost byla pryč.
Zněla vyděšeně a zároveň vzrušeně.
„Je to opravdu ten obraz z domu mého otce?“
“Ano.”
„A javor?“
„Ano, Patricie.“
Byla tichá.
Pak se zeptala: „Kde jsi to našel?“
„Mimo Louisville.“
“Jak?”
„Strávil jsem nějaký čas jeho výzkumem.“
„Kolik času?“
„Osm měsíců.“
Nastalo dlouhé ticho.
Pak řekla: „Richard mi říkal, že jsi našel účtenku z galerie.“
“Ano.”
„Z roku 1968?“
“Ano.”
Její dech se změnil.
„A je tam vzkaz?“
Podíval jsem se na Daniela.
Stál vedle postele a poslouchal.
„Ano,“ řekl jsem. „Rukopis tvého otce tam pořád je.“
Patricia vydala tichý zvuk.
Na chvíli jsem si myslel, že pláče.
Pak řekla: „Přiveďte to zpátky.“
Zavřel jsem oči.
Ne, omlouvám se.
Ne, nemůžu uvěřit, že jsi to našel/našla.
Ani to ne. Mohu to vidět?
Jen instrukce.
„Patricie,“ řekl jsem, „odmítla jsi ten dar.“
„Nevěděl jsem, co to je.“
„Mohl jsi to otevřít.“
Zněla podrážděně.
„Caroline, zabalila jsi to jako něco z diskontního obchodu. Jak jsem to měla vědět?“
Zíral jsem na zeď.
Pořád to nechápala.
I teď, když věděla, že jsem našel obraz spojený s jejím dětstvím, vysvětlovala, proč měla právo mě urazit.
„Přesně v tom je problém,“ řekl jsem.
„Co je?“
„Rozhodl ses, že dárek nestojí za to se na něj dívat kvůli obalu.“
Povzdechla si.
„Mohli bychom z toho prosím už nedělat další hádku?“
Cítil jsem, jak mi dochází trpělivost.
„Nehádám se. Říkám ti, co se stalo.“
„No, já ten obraz chci.“
Podíval jsem se na Daniela.
Sklopil oči.
Roky bych se snažil usnadnit konverzaci.
Řekl bych, že rozumím.
Slíbil bych, že ten obraz přinesu.
Předstíral bych, že mi ta výroční večeře neublížila.
Tentokrát jsem to neudělal.
„Obraz je v bezpečí,“ řekl jsem. „Dnes večer ho sem nepřinesu.“
Patricia ztichla.
Pak řekla: „Ale patřilo to mé rodině.“
„Patřilo tvému otci. Našel jsem ho a koupil jsem ho pro tebe jako dárek.“
“Přesně.”
„A ty jsi ten dar veřejně odmítl.“
Znovu se rozhostilo ticho.
Nakonec se zeptala: „Necháváš si to, abys mě potrestal?“
Než jsem odpověděl, pečlivě jsem si to promyslel.
„Ne. Schovávám si to v bezpečí, protože jsem se ještě nerozhodl, co budu dělat po dnešním večeru.“
Její hlas se zostřil.
„Caroline, nebuď obtížná.“
Nadechl jsem se.
„Dobrou noc, Patricie.“
Pak jsem hovor ukončil.
Daniel se na mě podíval.
Podal jsem mu telefon.
Chvíli ani jeden z nás nepromluvil.
Pak řekl: „Zvládl jsi to lépe než já.“
Skoro jsem se zasmál.
„Danieli, nemám pocit, že bych něco zvládl zvlášť dobře.“
„Nenechal jsi ji, aby tě šikanovala.“
Podíval jsem se na něj.
„Ani ty dnes večer ne.“
Přikývl.
Pak si sedl vedle mě.
Před spaním jsme se o obraze znovu nebavili.
Druhý den ráno Richard zavolal.
Byl jsem v dílně a prohlížel jsem si fotografii pro zákazníka, když ke dveřím přišel Daniel.
„Táta s tebou chce mluvit.“
Odložil jsem svou práci.
„Řekl proč?“
„Chce se omluvit.“
Vzal jsem si telefon.
„Ahoj, Richarde.“
„Karolína.“
Jeho hlas zněl unaveně.
„Dlužím ti omluvu.“
Sedl jsem si.
„Za co?“





