Theodore mě zatahal za rukáv a zeptal se, jestli světluška potřebuje vzduch. Společně jsme povolili víčko. Josefína trvala na tom, abychom ji před spaním pustili, a Penelope souhlasila.
Odnesli jsme sklenici na dvůr. Theodore ji držel, zatímco Josefína zvedla víko. Světluška se na vteřinu zastavila na okraji, její světlo pulzovalo ve tmě, a pak se vznesla nad nás.
Všichni čtyři jsme ho pozorovali, dokud nezmizel mezi stromy.
Nic v budoucnosti nebylo zaručeno. Penelope mi neslíbila, že mě znovu bude milovat. Nevymazala minulost a já taky ne. Ale Theodoreova ruka našla tu mou a Josefína stála tak blízko, že se jejím ramenem dotkla mé paže. Přijde sobota a já se vrátím. Pak neděle. Pak den poté.
Poprvé v životě jsem pochopil, že to nejcennější, co jim můžu dát, není něco, co vlastním.
Byl to muž, kterým jsem se rozhodl být po svém návratu.
KONEC.





