„Nepochopil jsi to.“

„Jdi se najíst.“

Jeho tvář zrudla.

Tisíc lidí chápalo, co se děje, i když většina z nich neměla tušení proč.

Marcus si vybudoval autoritu kolem kontroly.

Victoria mu odepřela kontrolu, aniž by zvýšila hlas.

Muži jako Marcus dokázali někdy v soukromí tolerovat nesouhlas.

Veřejný odpor byl jiný.

Vykročil vpřed.

„Ty mi nedáváš rozkazy.“

Viktorie odpověděla:

“Opravit.”

„Tak přestaň se chovat, jako bys to dokázal.“

„Říkal jsem ti, abys mě nechal na pokoji.“

„To není rozkaz?“

„Je to hranice.“

Marcus se jednou zasmál.

“Hranice.”

Teatrálně se rozhlédl kolem sebe.

„Slyšíš to?“

Nikdo neodpověděl.

Jeho ruka se pohnula.

Dostatečně rychlé na to, aby většinu lidí překvapilo.

Ne Viktorie.

Sevřel jí prsty kolem paže.

Tvrdý.

Viktorie se podívala dolů.

Tlak se zvýšil.

Marcus se k ní naklonil.

„Vešla jsi do špatné místnosti, zlato.“

Zaskřípala židle.

Někdo zašeptal:

“Ježíš.”

Kapitán Mercer řekl:

„Marcusi, nedělej to.“

Marcus ho ignoroval.

Viktorie se podívala na ruku, která ji svírala kolem paže.

Pak do Marcusových očí.

„Máš jednu vteřinu na to, abys to nechal/a být.“

Jeho úsměv se rozšířil.

„Co budeš dělat?“

Viktorie se jednou nadechla.

Uklidnit.

Uplynula jedna vteřina.

Nepustil ho.

Místo toho se zpřísnil.

„Slyšíš to?“

Jeho hlas se zvýšil.

„Teď mi dává rozkazy.“

Nikdo se nezasmál.

Viktorie si povzdechla.

Ne proto, že by se bála.

Protože arogance se často stala únavnou, než se stala nebezpečnou.

„Dal jsem ti šanci.“

Marcusův výraz ztvrdl.

„Nevíš, s kým mluvíš.“

Viktorie se na něj přímo podívala.

„Vím přesně, s kým mluvím.“

Za jeho očima se pohnulo něco nejistého.

Drobný/á.

Bezprostřední.

Pak to smazala pýcha.

Marcus se naklonil dostatečně blízko, aby ucítila vůni kávy.

„Zapamatuj si to.“

Odmlčel se.

„Jsem příslušník Navy SEAL.“

Viktorie se podívala na jeho ruku.

Pak on.

Její hlas zůstal téměř konverzační.

„Nezapomeň, že i já jsem příslušník Navy SEAL.“

Marcus zamrkal.

Pohnula se.

Většina lidí očekávala podívanou.

Rána pěstí.

Kop.

Násilný boj.

To, co se stalo, bylo mnohem menší.

Victoria otočila sevřenou paži dovnitř, mírně překročila Marcusovu středovou linii, přesměrovala zápěstí, které ji ovládalo, a změnila jeho rovnováhu dříve, než se jeho síla mohla projevit. Marcus se instinktivně bránil, čímž pohyb dokončil za ni.

Otočil se mu rameno.

Měl zkřížené nohy.

Jeho střed zmizel.

Marcus prudce klesl na jedno koleno vedle stolu.

Tác v jídelně se posunul.

Káva nalitá do dna.

Bramborová kaše přešla přes leštěné dlaždice.

Vidlička se dvakrát otočila, než se zastavila pod židlí.

Victoria držela zápěstí jen tak dlouho, aby mu zabránila v okamžitém švihu.

Pak propuštěn.

Všechno trvalo asi dvě vteřiny.

Marcus zůstal klečet.

Šok přišel před bolestí.

V jídelně se rozhostilo naprosté ticho.

Viktorie si narovnala bundu.

Marcus vzhlédl.

Jeho tvář byla rudá.

Ne ze zranění.

Ponížení.

Zvedl se s námahou.

“Vy-“

Viktorie ustoupila dozadu.

Dostatečná vzdálenost.

Ruce uvolněné.

“Žádný.”

Marcus zíral.

„Právě jsi napadl příslušníka Navy SEAL.“

Viktoriin výraz se nepatrně změnil.

„Chytil jsi mě.“

Ukázal.

„Srazil jsi mě k zemi před očima mých lidí.“

„Tvoji lidé?“

Formulace dopadla špatně.

Marcus si uvědomil.

Příliš pozdě.

Viktorie pokračovala:

„Dotkl ses mě bez dovolení.“

„Sundal jsem ruku.“

„Udělal jsi to fyzicky.“

“Žádný.”

„Udělal jsi to.“

Marcusův dech se ztěžkl.

Rozhlédl se kolem sebe.

Kapitola 2