Jack zvedl jeden prst směrem k označené ceduli, ale zastavil se, než se jí dotkl.
„Kdo vám dal ten odznak?“
Celé pole ztichlo.
Mayin dech se změnil.
Hollis zíral.
Jack zopakoval:
„Kdo ti to dal?“
Maja polkla.
„Můj otec.“
Jack sevřel čelist.
“Jméno.”
„Elias Vance.“
Jack ustoupil, jako by ho udeřil.
Někdo za ním zašeptal:
“Co?”
Jack nic neslyšel.
Elias Vance.
To jméno v jediném okamžiku vrátilo dvacet let paměti.
Déšť buší do rozbitého betonu.
Sirény.
Řeka pramenící pod zříceným mostem.
Sedm lidí vstoupilo do uzavřené průmyslové zóny, zatímco kolem nich selhaly evakuační trasy.
Zmizení rádiového signálu.
Vrtulník odlétající bez muže, který Jacka na palubu dostal.
Pak zpráva oznamující, že Elias Vance zemřel.
Jack tomu věřil.
Ne proto, že viděl tělo.
Protože mu všichni říkali, že už nezbylo nic, co by se dalo zotavit.
Podíval se na Mayu.
“Kolik je Vám let?”
„Dvacet čtyři.“
„Kdy zemřel tvůj otec?“
„Před třemi měsíci.“
Jack zavrtěl hlavou.
“Žádný.”
Mayin výraz ztvrdl.
“Ano.”
„Ne, myslím…“
Jack krátce zavřel oči.
„Elias zemřel před dvaceti lety.“
Rekruti si začali vyměňovat zmatené pohledy.
Mája řekla:
“Žádný.”
Jack otevřel oči.
„Můj otec žil do května.“
“Kde?”
„O tom nebudu diskutovat před všemi.“
Jack zíral.
Odpověď byla přesně něco, co by ji Elias naučil říkat.
Jack se otočil.
„Hollis.“
„Ano, pane řediteli.“
„Rozpustit třídu.“
Hollis zaváhal.
Jackův hlas zchladl.
“Teď.”
Hollis prudce zamířil k formaci.
„Slyšel jsi ho. Uvnitř.“
Nikdo se okamžitě nepohnul.
Jack se podíval směrem k rekrutům.
“Trénink pro dnešek skončil.”
To stačilo.
Lidé se rozprchli.
Hollis zůstal.
Jack ukázal směrem k administrativní budově.
„Ty taky.“
„Pane řediteli, s úctou, ten náborář—“
Jack přistoupil blíž.
„Vložil jsi na ni ruce poté, co ti nařídila, abys přestal.“
„Byla neposlušná.“
„Pak podejte hlášení o incidentu.“
“Ona-“
„Srazil jsi ji k zemi.“
Hollis sevřela ústa.
Jack pokračoval.
„A pokud naše kamery neprokážou, že jsem si celou tu sekvenci jen vymyslel, probereme si tvé zaměstnání, až skončím s tímto rozhovorem.“
Hollis se podíval na Mayu.
Pak tetování.
Nic nechápal.
Ale chápal nebezpečí.
Odešel.
Jack počkal, až se dvůr vyprázdní.
Pak se podíval zpět na Mayu.
„Říkal jsi, že ti Elias něco řekl.“
Její oči se zúžily.
„Jak jsi to věděl/a?“
„Vždycky nechával instrukce.“
Kapitola 2
Maja si ho několik vteřin prohlížela.
Pak:
„Řekl mi, že kdybych někdy potkal někoho, kdo by poznal roztříštěné kopí, aniž bych mu to vysvětlil…“
Jackovi se zastavil dech.
„…Měl bych říct, že most stále stojí.“
Svět kolem Jacka zmizel.
Dvacet let se zhroutilo.
Jack sáhl po nejbližším zábradlí, protože se mu najednou podlomila kolena.
Mája se dívala.
„Co to znamená?“
Jack se na ni podíval.
„Doufal jsem, že to víš.“
Jack vzal Mayu do konferenční místnosti ve třetím patře.
Ne jeho kancelář.
Jeho kancelář měla kamery, přístup pro zaměstnance, naplánované návštěvy a elektronické systémy spravované lidmi, které osobně neznal.
Archivní místnost ve třetím patře z toho téměř nic neměla.
Zamkl dveře.
Maja seděla naproti němu.
Jack položil na stůl lékárničku.
„Tvoje ruka.“
„Jsem v pořádku.“
„Krvácíš.“
Podívala se dolů.
Teprve tehdy si všimla štěrku zapíchnutého do její dlaně.
Jack k ní soupravu posunul, místo aby se natáhl.
Maya si ránu vyčistila sama.
Jack se díval.
„Vypadáš jako on.“
Věnovala mu ostrý pohled.
„Můj otec?“
“Ano.”
„Řekli mi to.“
Jack se opřel.
„Nejen tvůj obličej.“
„A co tedy?“
„Způsob, jakým odpovídáš na otázky, kterým nevěříš.“
Maya si omotala dlaň gázou.
Jack řekl:
„Řekni mi všechno.“
“Žádný.”
Jack se málem usmál.
A bylo to zase tady.
“Veletrh.”
Založil si ruce.
„Řekni mi, co mi smíš říct.“
Maja se na něj pozorně podívala.
„Otec mi nikdy neřekl, co je Úderná jednotka 17.“
Jackův výraz se ztuhl.
„Říkal tomu záchranný tým.“
„To je blízko.“
„Řekl, že většina záznamů byla zničena.“
“Opravit.”
„Řekl, že jsou naživu tři lidé, kteří dokážou značku identifikovat.“
Jack přikývl.
„Já sám.“
„Marcus Dane.“
„A Leah Corbettová.“
Mayiny oči se změnily.
Jack si toho všiml.
„Znáš ta jména?“
„Můj otec je zapsal.“
“Kde?”
Ignorovala otázku.
Jack to dovolil.
Maja pokračovala.
„Také mi řekl, že s nikým z vás nemáme být kontaktováni elektronicky.“
Jack ztuhl.
“Když?”
„Dva týdny předtím, než zemřel.“
„Co ho zabilo?“
“Rakovina.”
Jack vypadal upřímně překvapeně.
“Přírodní?”
“Ano.”
„Jsi si jistý?“
„Sledoval jsem, jak se to děje.“
Jack sklopil oči.
Mayin hlas poprvé změkl.
„Neskrýval se proto, že by ho každý den někdo pronásledoval.“
„Tak proč se schovávat?“
„Řekl, že veřejný život by ohrozil ostatní lidi.“
Jack se naklonil dopředu.
“SZO?”
„Nikdy to neřekl.“
Jack se podíval k zavřeným dveřím.
Úderná skupina 17 byla oficiálně meziresortní krizovou jednotkou, která vznikla po sérii katastrofických selhání infrastruktury na konci 90. let. Neoficiálně existovala proto, že některé incidenty překračovaly jurisdikční hranice tak rychle, že se běžná byrokracie stala zbytečnou. Úderná skupina 17 mohla přesouvat inženýry, záchranáře, vyšetřovatele, týmy pro nebezpečné materiály a komunikační personál mezi agenturami, aniž by čekala na standardní schválení.
Jeho posláním nebylo vynucování.
Byla to intervence.
Když přehrada vykazovala známky katastrofického selhání, mohl dorazit TF-17.
Když únik průmyslových chemikálií ohrožoval více okresů, TF-17 mohla koordinovat.
Když selhání dopravní sítě proměnilo v riziko hromadných obětí, TF-17 dokázala potlačit organizační války o území dostatečně dlouho na to, aby udržela lidi naživu.
Tým byl malý.
Jeho existence je politicky nevýhodná.
Pak přišla sedmá bridžová událost .
Oficiální zprávy uvádějí, že se po evakuaci zřítil dopravní most poškozený zemětřesením v severní Kalifornii.
Zemřelo dvacet tři lidí.
Do oblasti vstoupila Úderná skupina 17.
Sedm členů bylo později hlášeno jako ztráta během sekundárního strukturálního kolapsu.
Program brzy poté zmizel.
Jack tomu vysvětlení vždycky věřil.
Většinou.
Věděl, že jednotlivé díly k sobě nezapadají.
Eliasovo tělo nebylo nikdy nalezeno.
Ani dva další nebyli.
Ale katastrofy pohltily důkazy.
Jack se naučil žít bez úplných konců.
Eliášova dcera nyní seděla před ním.
Mája řekla:
„Co byla sedmá bridžová událost?“
Jack se na ni podíval.
„Něco, na co jsem se dvacet let snažil nevzpomenout.“
„Tak si to začni pamatovat.“
Skoro se zasmál.
Eliáš znovu.
Jack vstal.
Šel k zamčené skříňce.
Vytáhl klíč zpod řemínku hodinek.
Maja si všimla.
„To nosíš vždycky?“
„Od roku 2004.“
Otevřel skříň.
Uvnitř byla černá kovová skříň.
Jack to položil na stůl.





