Jsem Dallas. Je mi třicet čtyři a po většinu svého dospělého života mi otec říkal, že se živím čištěním záchodů.
Zvláštní na tom je, že v tom vtipu bylo zrnko pravdy. Když mi bylo osmnáct, strávil jsem asi osm měsíců prací po noci v Memorial Coliseum ve Fort Wayne. Po hokejových zápasech, koncertech a show monster trucků jsem tlačil žlutý mop s vrzajícím předním kolem z jedné toalety na druhou.
Přes den jsem byl učedníkem elektrotechniky v prvním ročníku.
Tahal jsem drát obchodními centrami pro dodavatele, který mi někdy platil v hotovosti a někdy si zřejmě myslel, že cheeseburger je součástí mého kompenzačního balíčku. Byl jsem pořád unavený, ale bylo mi osmnáct, takže jsem si myslel, že být unavený je přesně to, co cítí dospělý člověk.
Práce v Koloseu mi zaplatila pojištění kamionu.
To bylo všechno.
Můj otec mě při tom viděl přesně jednou.
Pracoval v pojišťovně a jedno odpoledne přišel s několika muži ze své kanceláře na domácí výstavu v Koloseu. Zahýbal jsem za roh s vozíkem na mopy a držel jsem záchodový kartáč ve svislé poloze, zatímco jsem se snažil udržet vrzající kolečko v těsné poloze.
Táta se zastavil.
Pak se tak hlasitě rozesmál, že se musel opřít o sloup.
Pamatuji si, jak jsem tam stál se štětcem v ruce a čekal, až skončí.
Ten jediný okamžik se v jeho mysli stal mým trvalým zaměstnáním.
Nikdy se nezeptal, kdy jsem odešel z kolosea.
Nikdy se nezeptal, jak probíhá učňovská praxe.
Nezeptal se, kdy jsem to dokončil, kdy jsem si vysloužil průkaz tovaryše nebo kdy jsem začal přebírat větší zodpovědnost.
Nezeptal se, kdy jsem získal státní licenci dodavatele.
Neptal se mě, když jsem zakládal vlastní firmu.
Pokud jde o Barryho, mně bylo pořád osmnáct a měl jsem vozík s mopem.
Dokonce mi dal přezdívku.
„Píst.“
Začal mi tak říkat v létě, kdy mi bylo osmnáct, a nějak mi to utkvělo v paměti ještě dlouho poté, co se všechno ostatní změnilo.
Na večeři po skončení učňovské praxe nepřišel nikdo z mé nejbližší rodiny kromě mé babičky.
O pár dní později mi od rodičů dorazila karta.
Na obálce stálo:
„Gratuluji, Plungeru.“
Uvnitř byla dvacetidolarová bankovka.
Nic jiného nebylo napsáno.
Když jsem ji otevřel, babička Mavis seděla vedle mě. Přečetla si obálku, podívala se mi do tváře, pak mi ji tiše vzala z ruky a strčila si ji do kabelky.
Už jsem to nikdy neviděl/a.
Nikdy jsem se jí neptal, co s tím dělala.
Babička měla své vlastní metody.
Moje mladší sestra Abby byla v domě mých rodičů jiná.
Je o čtyři roky mladší než já a pracuje jako vedoucí kanceláře v zubní ordinaci na severní straně. Je to dobrá práce a ona v ní je dobrá. S tím jsem nikdy neměl problém.
Co mi vadilo, byl ten kontrast.
Rodiče měli v předsíni zarámovaný certifikát z doby, kdy Abby dokončila studium kancelářské administrativy. Na krbové římse ležela její fotografie z promoce v čepici a županu. Na jedné knihovně stál keramický zub, který jí dal pacient, a máma z něj utírala prach, jako by patřil do muzea.
V domě nebylo nic, co by naznačovalo cokoli, co jsem udělal.
Jednou k Vánocům jsem tátovi koupil hrnek na kávu s nápisem NEJLEPŠÍ GOLFIST SVĚTA. Myslím, že v něm držel šroubky.
Před lety jsem v kostele stál vedle něj, když představoval Abby páru, který právě potkali.
„Naše dcera,“ řekl táta hrdě. „Vede celou zubní ordinaci.“
Pak ukázal směrem ke mně.
„A tohle je můj druhý.“
Můj druhý.
Pamatuji si, jak jsem tu frázi slyšel a myslel jsem si, že zní, jako by popisoval rezervní pneumatiku.
Lidé se mě někdy ptají, proč jsem ho nikdy neopravil.
Udělal jsem to.
Jednou.
Když mi bylo dvacet pět, získal jsem státní licenci stavebního firmy a v tomtéž týdnu jsem podal papíry pro založení vlastní firmy.
Pojmenoval jsem to Maumee Electric, podle řeky.
Chtěl jsem, aby název vyjadřoval místo a práci, ne mě.
Na začátku to byla sotva firma.
Měl jsem jeden nákladní vůz, jednoho pomocníka a půjčku od družstevní záložny, která mě děsila pokaždé, když jsem pomyslel na měsíční splátku.
Toho Čtvrtého července jsem šel k rodičům na grilování.
Táta stál u grilu a já se rozhodl, že jim to řeknu.
Ani náznak.
Nečekat, až se někdo zeptá.
Řekni jim to.
„Založil jsem si vlastní firmu,“ řekl jsem. „Dostal jsem licenci. Dělám komerční elektroinstalace.“
Táta otočil burger.
Pak se podíval na mámu.
„Plunger si teď hraje na byznysmena.“
Máma se zasmála.
Abby se zasmála.
Můj strýc tam ten rok byl a smál se tak hlasitě, že se zakašlal na brambůrek.
Stál jsem tam a držel papírový talíř s párkem v rohlíku.
Na vteřinu jsem přemýšlel, jestli to nezkusím znovu.
Vysvětlení významu licence.
Vysvětloval jsem, že jsem si půjčil skutečné peníze, podepsal skutečné smlouvy a najal někoho, jehož výplata na mně závisí.
Pak jsem se jim podíval do tváří.
Místo toho jsem snědl svůj hot dog.
Znovu jsem tu společnost nezmínil.
To bylo osm let před Dnem nezávislosti, který všechno změnil.
Během těchto osmi let se Maumee Electric rozrostla z jednoho nákladního vozu na čtyřicet.
Z jednoho pomocníka se stalo 140 zaměstnanců.
Zapojili jsme kabely do škol, nemocnic, skladů a několika obrovských distribučních center poblíž dálnice.
Byla rána, kdy jsem stál u okna své kanceláře s šálkem kávy a díval se přes dvůr na řady bílých nákladních aut s logem modré řeky na dveřích.
Občas jsem je ještě počítal.
Čtyřicet.
Nikdy to nezestárlo.
Také jsem v pátek, kdykoli jsem mohl, stále sám přijímal servisní výjezdy.
Obvykle malé.
Špatný odbyt.
Problém s panelem.
Podnik, který potřeboval něco opravit před pondělním otevřením.
Říkal jsem lidem, že je to proto, abych nechtěl zapomenout, jaké to je pracovat.
To byla pravda.
Druhá pravda byla, že se mi to líbilo.
Strávil jsem příliš mnoho let stavěním věcí vlastníma rukama na to, abych se stal majitelem, který firmu znal jen prostřednictvím tabulek.
Moje rodina o ničem z toho nevěděla.
Ani jednu věc.
Zpočátku mi to vadilo.
Později na tom přestalo tolik záležet.
Měl jsem svůj vlastní dům.
Moje vlastní posádka.





