Čtu každou stránku.
Souhlasil jsem s jejím doporučením.
Pak jsem podepsal/a.
Schůze k ukončení.
Pondělí.
9:00 dopoledne
Michelleina kancelář.
V té době jsem se s Keeganem nikdy osobně nesetkal.
V obchodě s potravinami bych ho nepoznal.
Znal ale mou tvář.
Každý rok jsem na vánočním večírku firmy přednesl krátký projev a on tam byl v prosinci minulého roku a jedl krevety se všemi ostatními.
Proto se mu změnil výraz, když jsem zahnul za roh.
A proto pondělí nemělo s vtipem, který právě pronesl, nic společného.
Zbytek grilování se stal jedním z nejpodivnějších odpolední, jaké jsem kdy strávil u rodičů.
Keegan se proměnil.
Deset minut poté, co jsem se posadila vedle babičky, se objevil s talířem.
„Hej, Dallasi. Dal jsem ti nejlepší burger. Střední. Je střední v pořádku? Zvládnu střední.“
„Střední je v pořádku.“
„Skvělé. Skvělé. Můžu vám přinést limonádu? Nebo limonádu? Máme limonádu.“
„Jsem v pořádku.“
O pět minut později mi stejně přinesl limonádu.
Asi patnáct minut poté přinesl další.
Na opěradle zahradního křesla jsem měl vyvažované dvě sklenice.
Babička se natáhla a bez ptání si jednu vzala.
Táta to všechno sledoval s nechápavým výrazem v obličeji.
V jednu chvíli zavolal na Keegana.
„Co jsi to předtím říkal o těch lístkech na Pacers?“
Keegan to odmítl.
„Ach, to není důležité.“
Pak, bez jakéhokoli přechodu, řekl: „Víte, vždycky jsem si myslel, že řemesla jsou páteří této země. Upřímně. Lidé, kteří pracují rukama – to je skutečná práce. Mám k ní velký respekt.“
Táta na něj zíral.
„Od kdy?“
Keegan se zasmál až příliš hlasitě.
„Vždycky, Barry. Vždycky.“
Táta to nemohl nechat být.
„No, tak tady Plungera nepovzbuzuj. Začne si myslet, že je důležitý.“
Keeganův výraz se ztuhl.
„Možná bys mohl trochu polevit, Barry.“
Táta se úplně otočil.
Taky maminka.
Abby se na Keegana podívala, jako by mu narostla další hlava.
Za třiatřicet let jsem nikdy neslyšel nikoho, kdo by mému otci řekl, aby se uklidnil.
Babička se ke mně naklonila blíž.
„Teď se mi tahle líbí,“ zašeptala.
Kolem šesté se vypnul jistič.
Máma měla pomalý hrnec plný pečených fazolí zapojený do venkovní zásuvky poblíž terasy.
Někdo přidal ventilátor pomocí prodlužovacího kabelu.
Světelné řetězy byly zapojeny do stejné sestavy.
Pak Abby zapojila malý reproduktor.
Pak máma zapojila druhý pomalý hrnec s malými uzenými klobáskami.
Všechno zemřelo.
Ventilátor se zastavil.
Řetězová světla zhasla.
Reproduktor se přerušil uprostřed country písně.
Táta se podíval směrem k domu.
„Ale no tak.“
Keegan vstal tak rychle, že se mu pohnula židle.
„Mám to. Mám to, Barry. Kde máš panel?“
“Garáž.”
Keegan spěchal dovnitř.
Strávil jsem u jističů dost let na to, abych si uvědomil, co se stalo během následujících dvou minut.
Nejdřív zhasla kontrolka na otvírači garážových vrat.
Pak lednička v garáži přestala hučet.
Pak zhasla světla v kuchyni.
Maminka volala směrem ke garáži.
„Keegan?“
Světla v kuchyni se znovu rozsvítila.
Lednička v garáži se znovu rozběhla.
Pak se z nikomu nerozumělých důvodů začala garážová vrata zvedat.
Všichni na terase sledovali, jak to stoupá.
Dojedl jsem svůj burger.
Pak jsem vstal ze židle.
Uvnitř garáže stál Keegan před panelem a vypadal, jako by ho ten osobně prozradil.
Pohlédl jsem na jističe.
Jeden seděl v půli cesty mezi zapnutým a vypnutým stavem.
Odtlačil jsem to úplně pryč.
Pak zpátky.
Vyšel jsem ven.
Ventilátor se znovu začal otáčet.
Rozsvítila se řetězová světla.
Country píseň pokračovala téměř přesně tam, kde přestala.
Když jsem procházela kolem stolu na terase, odpojila jsem druhý pomalý hrnec ze zásuvky a podala kabel mámě.
„Příliš mnoho na jeden okruh. Dej si tenhle do kuchyně.“
Táta zavrtěl hlavou.
„Šťastný tip.“
Babička se na něj ani nepodívala.
„Barry, za čtyřicet let jsi ten panel ani jednou nenašel bez baterky.“
Keegan vyšel z garáže poslední.
Posadil se.
Pak vzal jednu z mých limonád a vypil ji.
Zbytek večera proběhl téměř normálně.
Jedli jsme maminčin bramborový salát, který měl vždycky tolik hořčice, že se o sobě ohlásil dřív, než se k vám miska dostala.
Můj strýc tam ten rok nebyl, což jsem považoval za malé požehnání.
Když se setmělo, přesunuli jsme židle směrem na dvůr.
Po okolí začaly padat ohňostroje.
Babička mi jednou rukou chytila paži.
„To je pivoňka.“
Výš nad stromy se rozezněla výbuch.
„To je vrba.“
Další hlasitě explodoval a rozptýlil jiskry.
„Ten se jen předvádí.“
Přesně jako dědeček.
Moc jsem toho neřekl/a.
Nepotřeboval jsem.
V 9:30 jsem se postavil/a.
Popřál jsem babičce dobrou noc.
Nikdo jiný tomu nevěnoval velkou pozornost.
Táta zavolal: „Jeď opatrně, Plungeru.“
Abby zamávala, aniž by se otočila.
Prošel jsem boční branou a zamířil ke svému pick-upu.
Za mnou se rychle ozvaly kroky.
„Ahoj. Ahoj, Dallasi.“
Keegan.
Dohonil ho blízko řidičových dveří.
„Podívej, o tom dřív. To byl jen tvůj táta, co mluvil. Já jsem se s tím jen smířil. Víš, jak to chodí. Je to jeho dům. Vypráví historky. Jsem tu nový. Snažím se zapadnout.“
Otevřel jsem dveře svého pick-upu.
„Ani jsem nevěděl, že jsi Abbyin bratr,“ pokračoval. „Přísahám. Říká ti prostě bratr. Tvůj táta ti říká Plunger. Jak jsem to měl vědět?“
Podíval jsem se na něj.
„To je vlastně celá pointa, Keegane.“
Přiblížil se a ztišil hlas.
„Můžeme si o tom promluvit teď? Muž s mužem?“
„Pondělí. Devět hodin. Michelleina kancelář.“
Nasedl jsem do kamionu a jel domů.
Keegan mi o víkendu psal třikrát.
Našel moje číslo v adresáři firmy.
První zpráva zněla:
Hej, tady Keegan. Můžeme si promluvit?
Druhý:
Myslím, že opravdu došlo k nedorozumění.
Třetí:
Mám k těmto řemeslníkům velký respekt.
Neodpověděl jsem.
Sekal jsem trávník.
Vzal jsem Picklese dolů k potoku.
V neděli jsem si uvařil hrnec chilli a snědl ho, zatímco jsem se díval na fotbalový zápas.
Byl to jeden z nejklidnějších víkendů, jaké jsem za poslední měsíce zažil.
V pondělí ráno jsem dorazil do obchodu v sedm, jako vždy.
V 7:40 vjel na parkoviště šedý pick-up z příjezdové cesty mých rodičů.
Tak to to vysvětlovalo.
Keegan vešel hlavním vchodem a nesl dvě velké krabice koblih.
Dva tucty.
Položil je na recepční pult před Tiffany.
„Tohle je pro všechny,“ řekl. „Prostě proto. Prostě proto, že si každého vážím.“
Tonička se podívala na krabice.





