Byla to velká místnost určená pro společné večírky, pohřební obědy, aktivity mládežnických skupin a všechno ostatní, k čemu kostely potřebují velkou víceúčelovou místnost.
Církev neměla dostatek peněz na elektroinstalaci.
V budově této velikosti není elektřina malým výdajem.
Pastor Henning přišel do babiččiny biblické studie a zeptal se, jestli někdo nezná dodavatele, který by byl ochoten dát kostelu dobrou cenu.
Babička mu dala moje číslo.
Když volal, řekl jsem mu, že se o to postaráme.
Uvolnit.
Moje posádka se dobrovolně angažovala dvě soboty.
Materiály pokryla společnost Maumee Electric.
Požádal jsem pastora Henninga, aby z toho nedělal velkou vědu.
Souhlasil.
To mě mělo varovat.
Slavnostní zasvěcení se konalo v neděli v srpnu.
Byl jsem tam, ale držel jsem se stranou, protože jsem neměl zájem stát před shromážděním.
Moji rodiče seděli o několik řad přede mnou.
Táta seděl se stejnými muži, kterým už patnáct let vyprávěl, že jeho syn uklízí záchody.
Pastor Henning se dostal k děkovné části bohoslužby.
Pak řekl mé jméno.
Poděkoval Dallasovi a celému týmu společnosti Maumee Electric za zapojení nové společenské místnosti bez jakýchkoli nákladů pro církev.
Podíval jsem se dolů.
Pak odhalil malou mosaznou plaketu vedle dveří.
Neslo to jméno firmy.
Pod ním byla slova:
Světlo pro práci.
Táta seděl ve čtvrté řadě.
Babička mi později řekla, že mu zrudl zadní část krku až k uším.
Tak to zůstalo i v závěrečné hymně.
Poté se lidé shromáždili na parkovišti.
Jeden z mužů z tátovy skupiny mu potřásl rukou.
„Barry, nikdy jsi nám neřekl, že tvůj kluk vlastní Maumee.“
Táta se podíval směrem k budově.
„Moc toho nemluví.“
Babička se hlasitě zasmála.
O pár týdnů později, v úterý večer v září, mi táta poslal zprávu.
Viděl jsem tu plaketu. Jsem na tebe hrdý.
To bylo celé poselství.
Četl jsem to několikrát.
Pak jsem napsal:
Dobře.
Poslal jsem to.
Nic jiného.
Jsou věci, které jeden text napravit nedokáže.
Existují omluvy, které zůstávají neúplné, protože se v nich slovo „promiň“ nikdy neobjeví.
Ale potom mi táta přestal říkat Plunger.
To jsem mu přiznal.
Pak uplynul další rok.
Loni v červnu volala babička mým rodičům.
Řekla jim, že Dne neslaví čtvrtý červenec u nich doma.
Bylo by to u mě.
Jela by se mnou.
A podle babičky byla jediná pozvaná osoba.
Máma mi později řekla, že se táta začal hádat.
Babička ho přerušila.
„Cecilovy prázdniny. Cecilova pravidla.“
Pak zavěsila.
Babičce bylo tehdy osmdesát pět let.
Dosáhla věku, kdy ukončení telefonního hovoru se považovalo spíše za ústavní právo než za etiketu.
Mám malé bydlení severně od města.
Pár akrů.
Rybník.
Dostatek místa na zahradní židle a ohňostroje, aniž by někdo zapálil sousedovi hortenzie.
Postavil jsem židle blízko vody.
Clem přišel se svou ženou.
Přinesl slunečnicová semínka a pytel smádů od řezníka, o kterém přísahal, že je jediný řezník, kterého stojí za to použít.
Michelle přišla a sedla si do stínu.
Většinu odpoledne téměř nic neřekla a zdálo se, že si to náramně užívá.
Tiffany s sebou přivedla své dvě děti.
Strávili tři hodiny honěním Picklese kolem rybníka.
Pár mladších kluků z posádky přineslo ohňostroje.
Byl jsem si celkem jistý, že ne každá položka v krabicích byla v Indianě legální.
Rozhodl jsem se neklást podrobné otázky.
Babička seděla u rybníka ve svém floridském kšiltu s limonádou.
Jak se blížil soumrak, posádka začala s přípravami.
Nad vodou se otevřel první ohňostroj.
Babička zvedla jeden prst.
„To je pivoňka.“
Druhý se rozprostíral v dlouhých stezkách.
„To je vrba.“
Následoval další hlasitější.
„Ten se jen předvádí.“
Chvíli jsme měli pocit, jako by tam s námi seděl dědeček.
Kolem páté odpoledne, ještě než začal ohňostroj, mi na příjezdovou cestu zabočilo auto.
Konverzace se zpomalila.
Zvedl jsem zrak od grilu.
Abby vyšla ven sama.
Nesla kupovaný třešňový koláč v průhledné plastové nádobě.
Cenovka na něm stále byla.
Přešla přes dvůr.
Většina lidí tam ten příběh znala.
Clem věděla.
Mišel věděla.
Tiffany to věděla.
Všichni se začali zajímat o to, co drželi v rukou.
Abby se zastavila přede mnou.
„Je mi to líto.“
Čekal jsem.
Polkla.
„Ani já jsem se tě nikdy neptal. Ani jednou. Promiň.“
Žádné vysvětlení nenásledovalo.
Žádné „ale“.
Žádná obhajoba Keegana.
Žádná stížnost na tátu.
Žádný pokus, abych se na její chybě podílela.
Jen tam stála s třešňovým koláčem v ruce a dvakrát se omluvila.
Podíval jsem se na ni.
Pak jsem se otočil ke grilu.
Vzal jsem si párek v rohlíku, dal ho do housky a podal jí ho.
„Díky,“ řekla.
„Hořčice je na stole.“
Seděla na zahradním křesle vedle Clem.
Clem jí nabídla slunečnicové semínko.
Vzala si jednu.
To bylo vše.
Žádný rodinný summit.
Žádné projevy.
Žádná okamžitá oprava.
Jen párek v rohlíku, hořčice a židle vedle jednašedesátiletého elektrikáře s šedivým knírem.
Později slunce zapadlo za stromy.
Mladší kluci začali připravovat další skupinu ohňostrojů.
Stál jsem u grilu a dojídal poslední spratky.
Babička seděla u rybníka s limonádou.
Abby tam pořád byla.
Michelle se posunula hlouběji do stínu.
Clem měl v jedné ruce složený sáček se slunečnicovými semínky.
Na pár vteřin všechno ztichlo.
Babička čekala, až si získá pozornost všech.
Pak zavolala přes dvůr dostatečně hlasitě, aby ji slyšel každý přítomný.
„Tak kdy se objeví ten chlápek na záchodě?“
Clem se smál tak hlasitě, že mu upustila slunečnicová semínka.
Abby se zasmála do svého hot dogu.
Michelle se usmála, což pro Michelle znamenalo prakticky smích z plných plic.
A taky jsem se zasmál.
Stál jsem u svého vlastního grilu, u sebe doma, na svátku mého dědečka, a smál jsem se víc, než jsem čekal.
Babička podala svůj papírový talíř.
„Přiveď mi nějakého spratka, ty záchodový chlape.“
Pak se na mě usmála.





