Jack Morrison si začínal klást otázku, jestli neudělal nějakou hroznou chybu.

Ta myšlenka ho napadla tak rychle, že ji málem zavrhl.

Jack na veřejnosti nedělal chyby.

Už ne.

Strávil roky učením se, jak ovládat veřejné události.

Kam se postavit.

Kdy se usmívat.

Jak dlouho se odmlčet před odpovědí reportérovi.

Jak proměnit váhání soupeře v zábavu.

Jak nechat dav se smát tak akorát dlouho, než mu pak pronese laskavý kompliment, díky kterému bude vypadat štědře.

Všechno na kariéře Jacka Morrisona bylo vybroušené.

Vypočítané.

Připraveno pro fotoaparát.

Emma Carterová ne.

To ho znepokojovalo.

Nevystupovala pro dav.

Nevystupovala proti němu.

Zdálo se, že si téměř neuvědomuje, že se vůbec nějaké představení koná.

Emma bezpečně položila pušku na lavičku a pomalu se nadechla.

Jackovy oči se stočily k jejím rukám.

Pak pryč.

Říkal si, že si jen představuje.

Kdokoli dokázal klidně držet pušku deset sekund.

Sebevědomí by mohl napodobit kdokoli.

Viděl amatérské střelce, jak se dívají na videa a kopírují držení těla profesionálů, aniž by chápali, co dělají.

Emma pravděpodobně dělala totéž.

Pak se dotkla nastavovací věžičky.

Neotáčím to.

Stačí na to přiložit jeden prst.

Jackův úsměv úplně zmizel.

Podívala se na větrné vlajky.

Pak směrem k cíli.

Pak zpět k pušce.

Její pohled s tichou přesností přejížděl po vybavení.

Soutěžící o dva pruhy dál přestal mluvit.

Jmenoval se Nathan Cole a v celostátním žebříčku se umístil na sedmém místě.

Lehce se naklonil k muži vedle sebe.

„Zkontrolovala nulový doraz.“

Druhý soutěžící se zamračil.

„Jsi si jistý/á?“

Nathan přikývl.

„Neupravila to.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že věděla dost na to, aby to nedělala.“

Jack je slyšel.

Jeho čelist se sevřela.

Zvýšil hlas.

„Nespěchejte.“

Ema neodpověděla.

Někdo na tribuně vykřikl: „Bojí se!“

Následoval smích.

Emma na půl vteřiny zavřela oči.

Pak je otevřel.

Jack sledoval, jak se jí zvedá hruď.

Podzim.

Pak se usaďte.

Něco studeného mu proběhlo žaludkem.

Ne strach.

Ještě ne.

Ale první návrh na to.

Přistoupil blíž k okraji neaktivní oblasti.

„Pamatujte,“ zavolal, „pět ran.“

Ema se na něj konečně podívala.

Její výraz byl nečitelný.

„Slyšel jsem tě.“

Dvě slova.

Nic dramatického.

Ale způsob, jakým je vyslovila, ztichl několik lidí poblíž palebné linie.

Jack se znovu usmál.

“Dobrý.”

Pohlédl směrem k kamerám.

„Nechtěl bych, abys z toho vinil tlak.“

Emma se otočila zpět do střelnice.

Jackův úsměv zůstal ještě vteřinu.

Pak spadl.

Emma si přiložila tvář k pažbě.

Její ramena změkla.

Její podpůrná ruka se usadila.

Její dech se stal téměř neviditelným.

Nathan Cole úplně spustil telefon.

Totéž udělal i další střelec.

Dav stále nechápal proč.

Zkušení střelci to udělali.

Jsou chvíle, kdy se trénink stane viditelným, aniž by byl oznámen.

Ne v dramatických gestech.

Při absenci zbytečného pohybu.

Emma Carterová se náhle téměř nehýbala.

Jack se díval.

Pouštní vítr se přesunul přes Coloradské pohoří.

Vlajky lehce praskly.

Nad bledou zemí se vznášel horký záblesk.

Elektronický terč čekal daleko v dostřelu.

Jackova puška spočívala v Emminých rukou.

A poprvé od doby, co vyzval, si Jack přál, aby si vybral někoho jiného.

Ema vydechla.

Puška vystřelila.

CRACK!

Výstřel se rozléhal po celé střelnici.

Všichni diváci se podívali k elektronické tabuli.

Skóre se objevilo téměř okamžitě.

Deset celých sedm.

Půl vteřiny nikdo nereagoval.

Číslo se na tmavém displeji červeně rozzářilo.

10,7

Pak se rozsah rozšířil.

Ne smích.

Hluk.

Čisté překvapení.

Lidé křičeli.

Pár diváků stálo.

Telefony se posunuly výše.

Někdo vykřikl: „TO V žádném případě!“

Jack přestal dýchat.

Ema zůstala na místě.

Nedívala se na výsledkovou tabuli.

Nathan to udělal.

Pak u Emmy.

Pak zpátky k tabuli.

„Deset sedm.“

Jeho hlas byl tichý.

Téměř k nevíře.

Jack vykročil vpřed.

“Šťastný.”

Slovo vyšlo ze sebe dřív, než si ho promyslel.

Ema slyšela.

Nereagovala.

Střelecký důstojník pohlédl na Jacka.

Jack se okamžitě usmál.

„Štěstí začátečníka.“

Několik diváků se zasmálo.

Ale smích teď zněl nervózně.

Emma se připravila na druhý výstřel.

Jackovy oči se přesunuly k výsledkové tabuli.

Deset celých sedm.

Není to dokonalé centrum.

Ale elita.

Zvlášť s neznámou puškou.

Zvlášť bez rozcvičky.

Zvlášť pod tisíci pohledy.

Jack si třel palec o ukazováček.

Malý pohyb.

Nathan si všiml.

Jack si všiml, že si toho Nathan všiml.

Zastavil se.

Ema si vydechla.

CRACK!

Objevilo se druhé skóre.

10,8

Reakce přišla rychleji.

Lidé se zvedli ze svých míst.

Divák poblíž vpředu vykřikl: „UDĚLALA TO ZNOVU!“

Jackovi se sevřel žaludek.

Ema zůstala nehybně stát.

Žádná oslava.

Ani jeden pohled k tabuli.

Nic.

Jack přistoupil blíž.

„Dvě rány nedělají šampiona.“

Emma se stále dívala dál.

Nathan Cole se podíval na Jacka.

„Měl bys ji nechat střílet.“

Jack se otočil.

Nathanův výraz byl klidný.

Ne zesměšňování.

To to ještě zhoršilo.

Jack se ohlédl zpět k Emmě.

Připravila se na třetí výstřel.

Jeho sebevědomí nezmizelo.

Ale změnilo se to.

Předtím si byl jistý, že selže.

Teď si byl jistý, že už nemůže být schopná udržet si úspěch.

To bylo jiné.

CRACK!

10,9

Na vteřinu se zdálo, že se celá řada nadechla.

Pak se tisíce lidí vzbouřily.

Číslo zářilo.

Perfektní.

Jackova tvář ztuhla.

Ema lehce zvedla hlavu.

Stále žádný pohled na výsledkovou tabuli.

Pohnula ramenem.

Upravila si dýchání.

Nathan zašeptal: „Ona rozhoduje.“

Muž vedle něj se zamračil.

“Co?”

„Ví, kde jsou, ještě než je ukáže tabule.“

Jack slyšel.

Vyschlo mu v ústech.

Přistoupil blíž.

„Emmo.“

Ignorovala ho.

“Hej.”

Nic.

„Možná se zastav, když už jsi napřed.“

Ta věta otočila hlavu několika lidem.

Šampion, který ji vyzval, aby si dala pět ran, jí teď navrhoval, aby po třech přestala.

Telefony se okamžitě obrátily k němu.

Jack si to uvědomil.

Zasmál se.

„Dělám si legraci.“

Ema se na něj konečně podívala.

Poprvé se objevil drobný výraz.

Ani úsměv.

Něco skoro smutného.

„Chtěl jsi pět.“

Jack se jí díval do očí.

Dav slyšel.

Tribunami se rozezněl řev.

Jack se přinutil k úsměvu.

„Udělal jsem to.“

Emma se vrátila k pušce.

Čtvrtý výstřel.

Vítr se změnil.

Všichni viděli, jak se vlajky pohybují.

Silnější poryv větru se přeháněl zleva doprava.

Jack si toho všiml.

Cítil úlevu.

Konečně.

Něco nepředvídatelného.

Emma tentokrát zůstala za puškou déle.

Dívala se na vlajku.

Čekal/a.

Dav začal šeptat.

Někdo vykřikl: „Střílej!“

Neudělala to.

Jack se ušklíbl.

“Nervový?”

Ema ho ignorovala.

Vítr se utišil.