Důstojníkovy rty se znovu pohnuly.
Tentokrát vítr slova neukradl.
„Sedm luceren.“
Mara se změnila ve tváři.
Sotva.
Lehké ztuhnutí pod očima.
Dech zadržený o půl vteřiny déle.
Ale důstojník to viděl.
A jakákoli nejistota, která v něm zbývala, zmizela.
Cole Maddox se podíval z bronzové mince na Maru.
„Co jsi říkal?“
Důstojník mu neodpověděl.
Místo toho opatrně položil minci na lavičku.
Jeho prsty zůstaly na okraji o chvíli déle, než bylo nutné.
„Paní.“
Jeho hlas zněl téměř formálně.
„Jaké je vaše celé jméno?“
Mára se na něj podívala.
„Mara Elise Vossová.“
Důstojník se prudce nadechl.
Jeden z rekrutů za Colem se pohnul.
Další pohlédl směrem ke komunikačnímu pultu, jako by očekával poplach.
Cole se zamračil.
„Pane, s úctou, ona už má povolení.“
Co se přesně děje?“
Důstojník se k němu konečně otočil.
Na jeho nášivce stálo jméno HAYES.
Major Thomas Hayes.
Až do té chvíle s ním Cole mluvil s uvolněnou sebedůvěrou zkušeného instruktora, který věřil, že střelnice patří jemu.
Ta sebejistota zmizela, když se na něj Hayes podíval.
„Seržant Maddox.“
„Ano, pane.“
„Ustup od lavičky.“
Cole zamrkal.
“Pane?”
„Ustup.“
Slova byla tichá.
Cole se pohnul.
Pouze dvě stopy.
Ale bylo to poprvé toho rána, co si někdo vynutil odstup mezi ním a Marou.
Hayes se otočil.
Jeho oči znovu sklopily k Marině jizvě.
„Co se ti stalo s rukou?“
Cole se krátce zasmál.
„Pane, je to stará jizva.“
Hayes se na něj ani nepodíval.
Mára zůstala nehybně stát.
Pak řekla.
„Pant dveří.“
Hayesova tvář zbledla.
Ne proto, že by odpověď zněla obyčejně.
Protože to pro něj něco znamenalo.
Zašeptal.
„Východní schodiště?“
Mara jednou přikývla.
Rekruti už nemohli předstírat, že je to podivný civilní příběh.
Cole sevřel ústa.
„Jaké východní schodiště?“
Hayes si pomalu sundal čepici.
Díky tomuto gestu se celá palebná linie cítila jinak.
Slavnostnější.
Nebezpečnější.
“Seržant.”
Cole se narovnal.
„Ano, pane.“
„Mlčíš, dokud se tě na něco nezeptám.“
Cole zrudl v obličeji.
Ale poslechl.
Mára ho pozorovala.
Žádné uspokojení.
Žádný triumf.
To ho znepokojilo víc než hněv.
Hayes se podíval k bronzové minci.
„Kde jsi to schoval?“
„V krabici.“
„Na jak dlouho?“
„Jedenáct let.“
Polkl.
„Měl jsi to vrátit.“
„Já vím.“
„Proč jsi to neudělal?“
Mariny oči se upřely k cíli na konci Sedmé dráhy.
Malá ocelová deska se stále pohybovala.
Vlevo.
Právo.
Vlevo.
Právo.
Vítr tahá jeho řetězy.
Několik vteřin neřekla nic.
Pak.
„Protože jeho vrácení znamenalo přiznat, že všichni ostatní jsou pryč.“
Nikdo se nepohnul.
Hayes sklopil zrak.
Rekruti zírali na beton.
Zdálo se, že i Cole chápe, že sarkasmus v tomto prostoru už nepřežije.
zeptal se Hayes.
„Věděl jste, že tu dnes byl plukovník Arden?“
Mára zavrtěla hlavou.
“Žádný.”
„Tak proč jsi přišel?“
Podívala se na starou pušku.
„Vrátit něco jiného.“
Hayes se zamračil.
“Co?”
Mara se dotkla dřevěné pažby.
“Tento.”
Odpověď zmátla všechny kromě Hayese.
Jeho oči se rozšířily.
„Ta puška?“
“Ano.”
„Kde jsi to vzal?“
„Můj otec.“
Hayes zíral.
„Elias Voss?“
Mára přikývla.
Majorovi se zatajil dech.
Ustoupil, jako by ho dojalo už jen to jméno.
Cole se podíval mezi ně.
Jeho tvář vyjadřovala rostoucí podráždění.
Ne proto, že by to rozuměl.
Protože to neudělal.
A Cole Maddox nesnášel být tím nejméně informovaným mužem v místnosti.
zašeptal Hayes.
„Myslel jsem, že ta puška je zničená.“
„Skoro ano.“
Mariny prsty spočívaly na pažbě.
„Můj otec ho znovu postavil.“
“Když?”
„Poté, co se vrátil domů.“
Hayes zavřel oči.
U vzdáleného komunikačního pultu praskalo rádio.
Hlas volal po potvrzení dosahu.
Nikdo neodpověděl.
Komunikační specialista se podíval na Hayese.
“Pane?”
Hayes se otočil.
„Zima v dosahu.“
Specialista zamrkal.
„Pane, za dvanáct minut máme naplánovanou rotaci Bravo.“
„Zima v dosahu.“
Rozkaz se nesl přes palebnou plošinu.
Specialista sáhl po vysílačce.
„Dosah je studený.“
Opakuji, dosah je studený.
Všechny jízdní pruhy bezpečné.
Zastavte veškerou činnost s ostrou střelbou.“
Ozval se bzučák.
Červená světla se změnila.
Zbraně byly vyčištěny a odloženy.
Ocelové terče se stále pohybovaly ve větru.
Cole zíral na Hayese.
„Pane, rušíte celou rotaci?“
“Ano.”
„Kvůli minci?“
Hayes se na něj podíval.
“Žádný.”
Jeho pohled se stočil k Mare.
„Kvůli jednomu člověku.“
Máře se napjala ramena.
Nevypadala vděčně.
Spíš vypadala nesvůj.
„Majore, nedělejte to.“
Hayes si ji prohlížel.
„Cože ne?“
„Udělejte z toho obřad.“
„Nebyl jsem.“
„Právě jsi se na to chystal.“
Několik rekrutů sklopilo zrak, aby skrylo slabé úsměvy.
Hayes vydechl nosem.
„Nezměnil ses.“
Mára se na něj podívala.
„Neznáš mě.“
“Žádný.”
Jeho oči se znovu stočily k jizvě.
„Ale znal jsem lidi, kteří to dělali.“
Slova dopadla různě.
Mára se odvrátila.
Cole se už nedokázal ovládnout.
„Pane, potřebuji pochopit, co to má společného s mým dostřelem.“
Hayes se otočil.
„Váš dosah?“
Cole ztuhl.
„Víš, co tím myslím.“
„Vím přesně, co myslíš.“
Hayes přistoupil blíž.
„Dnes ráno jste sledoval, jak řádně oprávněný host prochází bezpečnostní kontrolou.“
„Ano, pane.“
„Sledoval jsi její kontrolu vybavení.“
“Ano.”
„Sledoval jsi, jak jsem jí schvaloval přístup.“
“Ano.”
„A přesto jsi vytvořil neoprávněnou výzvu spojenou s její pokračující přítomností.“
Cole sevřel čelist.
„Řekla, že umí střílet.“
“Žádný.”
Mara se na něj konečně podívala.
„To jsem nikdy neřekl.“
Cole otevřel ústa.
Pokračovala.
„Ptal ses, proč jsem si vzal pušku.“
„Naznačil jsi zkušenost.“
“Žádný.”
Její hlas zůstal klidný.
„Předpokládal jsi to.“
To ticho bylo bolestivé.
Hayes se podíval směrem ke třem nábojům.
„Položil jsi je na lavičku?“
„Ano, pane.“
„Kdo výzvu schválil?“
Coleovy oči se změnily.
„Bylo to neformální.“
„To nebyla moje otázka.“
„Nikdo, pane.“
Hayes přikývl.
“Dobrý.”
Cole polkl.
Hayes se podíval směrem k rekrutům.
„Kolik z vás slyšelo seržanta Maddoxe říkat slečně…“
Voss, že pokud by minula, byla by na střelnici vykázána?“
Každý rekrut zůstal nehybně stát.
Cole se ohlédl přes rameno.
Nikdo nechtěl zvednout ruku.
Hayes čekal.
Pak nejmladší rekrut pomalu zvedl ten svůj.
Následoval další.
Pak další.
Zvedlo se pět rukou.
Coleův výraz se změnil.
Hayes přikývl.
“Děkuju.”
Coleův hlas se zachvěl.
„Pane, bylo to motivující.“
Mára na něj zírala.
„Motivační pro koho?“
Podíval se na ni.
Pokračovala.
„Rekruti?“
Žádná odpověď.
„Nebo ty?“
Cole zatnul čelist.
Hayes se postavil mezi ně.
„To stačí.“
Mára se na něj podívala.
„Nepotřebuji, abys mě chránil/a.“
„Já vím.“
„Tak to nedělej.“
Hayes se unaveně usmál.





