Cole se na ni podíval.
Hayes se zastavil.
Mára se nadechla.
Pak řekl.
„Byl jsem tam.“
Reagovalo několik rekrutů.
Hayes zavřel oči.
„Já vím.“
Cole na ni zíral.
“Co?”
Mára se otočila.
„Byl jsem tam.“
Jeho tvář zbledla.
Pokračovala.
„Ne jako návštěvník.“
Vítr se pohyboval pod korunami stromů.
„Moje jednotka byla přidělena pro komunikační podporu.“
Hayes tiše dodal.
„Bylo jí dvacet šest.“
Mára zatnula čelist.
„Neříkej můj věk, jako by to byla součást legendy.“
„Promiň.“
Podívala se zpět na cíl.
Pak začala mluvit sama.
„Budova přišla o proud.“
Její hlas se změnil.
Méně kontrolované.
Ne proto, že by ztrácela sama sebe.
Protože paměť měla texturu.
„Nouzová světla pořád blikala.“
Protřela si jizvu.
„Po schodišti se pohybovalo třicet dva lidí.“
Pauza.
„Dveře se nedaly otevřít.“
Její pravá ruka se sevřela.
„Sevřel jsem rám.“
Hayes neřekl nic.
Mara pokračovala.
„Jonah Reed kopl do dveří.“
Jednou.
“Nic.”
Dvakrát.
„Pant se uvolnil.“
Její palec se pohyboval po jizvě.
„Moje ruka tam pořád byla.“
Jeden rekrut polkl.
Mara se podívala na betonovou podlahu.
„Necítil jsem to hned.“
Díky tomuto detailu byl ten okamžik skutečný.
Ne hrdinské.
Fyzikální.
„Pak bylo všechno krev.“
Hayes odvrátil zrak.
Mara pokračovala.
„Jonah mi omotal ruku.“
Její dech se stal mělkým.
„Použil část svého tílka.“
Skoro se usmála.
„Pořád se omlouval, že to tam nebylo čisté.“
Úsměv zmizel.
Cole se na ni už nedíval jako na výzvu.
Vypadal jako muž, který si uvědomuje, že se vysmál někomu, jehož mlčení pochází z míst, která si nedokáže představit.
Řekla Mára.
„Dostali jsme civilisty dál.“
Hayes přikývl.
“Ano.”
„Pak udeřil druhý výbuch.“
Rekruti ztuhli.
zašeptal Hayes.
„Nemusíš.“
Mára se na něj podívala.
“Ano.”
„Ano.“
Nadechla se.
„Protože všichni z mince neustále dělají něco vznešeného.“
Zvedla to.
„To není pravda.“
Ruka se jí třásla.
„Ráno bylo naživu sedm lidí.“
Umlčet.
„Do půlnoci…“
Sevřelo se jí hrdlo.
Hayes sklonil hlavu.
Mára se zastavila.
Zbytek nikdo nepotřeboval.
Sedm řádků.
Sedm lidí.
Odpověď tam byla.
Po dlouhém tichu řekl Hayes.
„První noc přežili tři.“
Mára zavřela oči.
„Jeden zemřel následující ráno.“
“Ano.”
„Jeden o dva dny později.“
“Ano.”
Její hlas se zlomil.
„A co můj otec?“
Hayes vypadal zmateně.
„Tvůj otec nebyl v týmu Sedmi luceren.“
Mára otevřela oči.
“Co?”
“Žádný.”
Zírala.
„Řekl mi…“
Hayes pomalu zavrtěl hlavou.
„Potom přišel Elias s rekuperační jednotkou.“
Její tvář se změnila.
„Otec mi říkal, že tam byl.“
„Byl.“
Hayes upřesnil.
„Poté, co se chodba zřítila.“
Máře se zatajil dech.
„Vynesl Jonáše.“
“Ano.”
Mara zírala na starou pušku.
To to vysvětlovalo.
Její otec nezdědil zbraň prostřednictvím obřadu.
Odnesl si ho od mrtvého přítele.
Pravda byla tišší.
Horší.
Hayes pokračoval.
„Jonah donutil Eliase slíbit, že se z pušky nikdy nestane trofej.“
Mára polkla.
„Tak proč si to necháváš?“
„Protože Arden chtěl, aby to bylo zničené.“
Její oči se zúžily.
“Proč?”
Hayes pohlédl směrem k budově komunikační stanice.
„Kvůli vyšetřování.“
Tak to bylo.
Další vrstva.
Marin výraz ztvrdl.
„Jaké vyšetřování?“
Hayes zaváhal.
Mara přistoupila blíž.
“Hlavní.”
Přikývl.
„Po Sedmi lucernách se objevily otázky, proč tým na chodbě zůstal uvnitř i po překročení evakuačního prahu.“
Mára zírala.
„Dostali jsme rozkaz.“
Hayesova tvář se ztuhla.
“Ano.”
Cole se na něj podíval.
Hayes pokračoval.
„Písemný záznam to jasně neodrážel.“
Marin hlas zchladl.
„Kdo vydal rozkaz?“
Hayes neřekl nic.
Už to věděla.
„Arden.“
Hayes se podíval dolů.
“Ano.”
Jméno konečně nabylo na váhe.
Plukovník Arden.
Muž, kterého Mara přišla navštívit.
Muž, kterému jí otec řekl, aby pušku vrátila.
Muž se k vyšetřování připojil.
Mářin dech se změnil.
„Můj otec to věděl.“
„Věřím, že ano.“
„A pořád mi říkal, abych tohle přivezl zpátky do Ardenu.“
Hayes se podíval směrem k pušce.
„Možná ne jako dárek.“
Mára zírala.
„Co to říkáš?“
„Elias si dával pozor na slova.“
Podíval se na ni.
„Řekl snad, ať vrátím pušku Ardenovi?“
“Ano.”
“Přesně?”
Mára se zamračila.
Po tváři se jí mihla vzpomínka.
Nemocniční pokoj.
Její otec hubil každý týden.
Déšť bubnuje do okna.
Staré pouzdro na pušku opřené vedle skříně.
Jeho hlas.
Mára.
Až odejdu, odvez to zpátky do Ardenu.
Nedat to.
Vezmi si to zpátky.
Zašeptala.
„Řekl, vezmi to zpátky.“
Hayesův výraz se zostřil.
„Nedám.“
“Žádný.”
Podívali se na sebe.
Začalo se chápat.
Mara se otočila k pouzdru s puškou.
Její ruce se teď pohybovaly rychle.
Otevřela boční kapsu.
Prázdná látka.
Čisticí náplasti.
Opotřebovaný závěsný prvek.
Pak se její prsty zastavily.
Vnitřní podšívka se zdála silnější u dna.
Zamračila se.
Cole instinktivně přistoupil blíž.
Hayes zvedl jednu ruku.
Zastavil se.
Mara přitlačila látku.
Něco tuhého pod tím.
Zatajila dech.
Sáhla po starém švu.
Bylo to ručně šité.
Ne práce v továrně.
Stehy jejího otce.
Nerovný.
Tlustý.
Podívala se na Hayese.
„Něco sem dal.“
Mara vzala z lavičky malé nářadí.
Opatrně odstřihněte tři stehy.
Podšívka se otevřela.
Uvnitř byla plochá zapečetěná obálka zabalená ve voskované látce.
Její jméno bylo napsáno na přední straně.
MARA.
Rukopis jejího otce.
Podlomila se jí kolena.
Hayes k ní natáhl ruku.
Zastavil se.
Mara se chytila lavice.
Dlouhou chvíli je neotevřela.
Její dech byl slyšet.
Cole zíral na obálku.
Veškerá arogance ho opustila.
Jedna z nováčků se odvrátila, aby si zajistila soukromí.
Mara konečně zasunula jeden prst pod klopu.
Uvnitř byl složený dopis.
A malá digitální paměťová karta zapečetěná v plastu.
Otevřela dopis.
Máro,
Pokud tohle čtete, došel mi čas ani odvaha.
Její tvář se okamžitě zkřivila.
Odvrátila se.
Její otec přesně věděl, jak ji zranit.
Ne úmyslně.
Čestně.
Pokračovala.
Říkal jsem ti, že mi Arden dal Jonahovu pušku.
To nebyla pravda.
Jonáš mě požádal, abych to provedl.
Když jsem k němu dorazil, byl naživu.
Věděl, že neodejde.
Mara si zakryla ústa.
Celý sortiment zmizel.
Několik řádků četla potichu.
Pak se zastavil.
zašeptal Hayes.
„Co se tam píše?“
Zavrtěla hlavou.
Ještě ne.
Četla dál.
Ruce se jí začaly silně třást.
Konečně promluvila.
„Nahrál Jonáše.“
Hayesova tvář zbledla.
“Co?”
Mara zvedla paměťovou kartu.
„Můj otec ho natočil.“
zašeptal Cole.
„Co nahrál?“
Mára se na něj podívala.
„Rozkaz.“
Hayes zavřel oči.
Důsledky tohoto rozsudku byly okamžité.
Jedenáct let.
Dotaz.
Písemný záznam.
Kariéra.
Mrtvý personál.
Pozůstalí nesou vinu.
Mara se podívala na Hayese.
„Věděl jsi?“
“Žádný.”
Odpověď přišla tvrdě a rychle.
„Přísahám.“





