A Emmě stále zbývala jedna kulka.
Několik vteřin se zdálo, že nikdo nechápe, jak moc se toho změnilo.
Dav se stále smál.
Telefony zůstaly zvednuté.
Jack Morrison stál vedle palebné čáry s jednou rukou opřenou o dřevěnou lavici a s uvolněným úsměvem muže, který věřil, že konec už byl pro něj napsán.
Tři prázdné skóre.
Tři údajné minutí.
Jedna neznámá žena ve vybledlé šedé mikině s kapucí.
Ještě jedna poslední kulka.
Pro všechny ostatní byl čtvrtý výstřel prostě posledním vtipem.
Pro hlavního rozhodčího Daniela Brookse se z toho stalo něco úplně jiného.
Otázka.
A čím déle zíral na opuštěné kalibrační struktury v dálce, tím víc ho ta otázka tlačila na hruď.
Daniel strávil třicet let učením se nevěřit zdání na střelnici.
Vítr lhal.
Elektronické systémy bodování selhaly.
Střelci si lhali.
Diváci viděli, co očekávali.
Ale ocel se nesmála.
Trajectory se nestarala o pověst.
A zkušené ruce se těžko předstíraly.
Podíval se na Emmu.
Stála vedle lavičky s puškou bezpečně odloženou na střelnici.
Její pravá ruka zůstala volně svíraná kolem rukojeti.
Její levice spočívala blízko předpažbí.
Žádná netrpělivost.
Žádné rozpaky.
Žádný hněv vůči lidem, kteří ji nahrávali.
Většina lidí, kterým se právě posmívaly stovky cizích lidí, by něco ukázala.
Zaťatá čelist.
Zarudlý krk.
Obranný pohled.
Potřeba vysvětlit.
Ema to nedala najevo.
Ten klid Daniela vyděsil víc než Jackův smích.
Kyle Mercer přistoupil blíž.
Jeho hlas se ztišil.
„Myslíš si vážně, že střílí na ten starý talíř?“
Daniel neodpověděl hned.
Talíř byl daleko za očíslovanými soutěžními terči.
Z jejich pozice to vypadalo jen o málo větší než nehet na nehtu.
Vítr se přes pohoří Colorado pohyboval v nerovnoměrných vrstvách.
Bližší vlajky se s prasknutím objevily směrem na východ.
Vlajky dalších míst visely téměř nehybně.
Terén se mírně svažoval, než se znovu zvedl směrem k opuštěné kalibrační struktuře.
Pro někoho, kdo používá neznámou pušku, bez přípravy, bez osobního nastavení optiky a se stovkami lidí, kteří se za ní smějí, by i pokus o takovou střelu hraničil s absurdností.
Pokud by přesně nevěděla, co dělá.
Daniel nakonec řekl: „Myslím, že ví, kam která rána šla.“
Kyle na něj zíral.
„To neznamená, že zasáhli.“
“Žádný.”
Danielovy oči zůstaly upřené do dálky.
„To ne.“
Za nimi Jack plácl dlaní do lavičky.
„Dobře, nováčku!“
Jeho hlas se nesl přes palebnou dráhu.
„Zbyl jeden.“
Diváci začali jásat.
Ne pro Emmu.
Za ponížení, o kterém věřili, že ho čeká.
Jack ukázal na prázdnou výsledkovou tabuli.
„Myslíš, že tentokrát se ti podaří alespoň trefit zem?“
Přes zábrany se valil smích.
Ema otočila hlavu.
Ne směrem k davu.
Směrem k Danielovi.
Jejich oči se setkaly.
Trvalo to méně než vteřinu.
Ale Daniel v tom pohledu něco cítil.
Ne žádost.
Ne strach.
Uznání.
Jako by si Emma už všimla, že už nesleduje výsledkovou tabuli.
Daniel se narovnal.
Jack si toho všiml.
Jeho úsměv se zúžil.
„Něco se děje, šéfe?“
Daniel se na něj podíval.
„Po tomhle panáku je klid.“
Smích ztichl.
Jack zamrkal.
“Co?”
„Řekl jsem studenou linku po čtvrtém výstřelu.“
Jack pohlédl směrem k stanovišti úředníků.
“Proč?”
Danielův hlas zůstal klidný.
“Inspekce.”
Jackův úsměv se vrátil, ale byl slabší.
„Inspekce čeho?“
„Uvidíme.“
Odpověď něco změnila.
Nestačilo to k zastavení davu.
Dost na to, aby pár zkušených střelců sklopilo telefony.
Emma se ohlédla zpět do střelnice.
Zvedla pušku.
Pohyb byl pomalý.
Kontrolované.
Její tvář se opřela o pažbu.
Její pravé rameno přijalo váhu pušky.
Poslední náboj byl nabitý.
Čisté kovové cvaknutí.
Daniel to navzdory davu jasně slyšel.
Jack přistoupil blíž k palebnému místu.
„Udělej to nezapomenutelné.“
Ema neodpověděla.
Její dech se zpomalil.
Daniel sledoval linii hlavně.
Ne směrem k oficiálnímu cíli.
Za to.
Dál.
Přesně tam, kde se obával.
Kyle zašeptal: „Dělá to zase.“
Daniel přikývl.
“Ano.”
Vítr se změnil.
Vlajky nejblíže k Emmě prudce praskly.
Dále v dostřelu se jeden sotva pohnul.
Ema čekala.
Jednu vteřinu.
Dva.
Tři.
Někdo z davu vykřikl: „Už střílejte!“
Jack se zasmál.
„Možná si konečně uvědomila, že kulky stojí peníze.“
Ema zůstala zcela nehybná.
Daniel viděl, jak její levá ruka provedla mikroskopickou korekci.
Méně než palec.
Puška se usadila.
Její dech se zastavil v přirozené pauze.
A Daniel to najednou věděl.
Ne doufal.
Věděl/a jsem.
Ať se stalo potom cokoli, Emma Carterová nebyla amatérka.
BUM!
Čtvrtý výstřel se prohnal coloradským ránem.
Zpráva se ozývala až k podhůří.
Stovky hlav se automaticky otočily k elektronické výsledkové tabuli.
Prázdný.
Na půl vteřiny se rozhostilo ticho.
Pak se Jack Morrison smál hlasitěji než celé dopoledne.
„Čtyři!“
Rozpřáhl ruce směrem k kamerám.
„Čtyři výstřely!“
Čtyři naprosté minutí!
Dav explodoval.
Lidé křičeli.
Někdo zapískal.
Muž poblíž sponzorského stanu zakřičel: „Vraťte pušku, než o ni přijde!“
Jack šel k Emmě.
Jeho úsměv byl obrovský.
Sáhl po pušce.
Emma klidně zahájila akci.
Zkontroloval jsem to.
Pak ustoupil.
Jack jí vzal pušku.
„Dámy a pánové, pojďme si to poslechnout pro odvahu.“
Teatrálně se odmlčel.
„Protože talent rozhodně nebyl zapojen.“
Více smíchu.
Ema se podívala za něj.
U Daniela.
Daniel zvedl ruku.
Zazněla klakson.
Jeden dlouhý tón.
Smích se přerušil.
Danielův zesílený hlas se nesl celým pásmem.
„STUDENÁ DOBA.“
VŠECHNY ZBRANĚ DOLŮ.
USTOUPTE OD PALEBCOVÉ ČÁRY.“
Dav ztichl.
Jack se otočil.
Jeho úsměv zmizel.
„Co děláš?“
Daniel se na něj nepodíval.
„Studený rozsah znamená studený rozsah.“
Úředníci okamžitě zasáhli.
Závory se otevírají.
Komory vyklizeny.
Střelci vstoupili za vyznačenou bezpečnostní linii.
Daniel zopakoval příkaz.
„NIKDO SE NEDOTKNE STŘELNÉ ZBRANĚ, DOKUD NEBUDE STŘELNICE ZNOVU OTEVŘENA.“
Jeho hlas byl teď pevnější.
Jack položil pušku na lavičku.
„Co přesně kontrolujeme?“
Daniel se otočil ke Kyleovi.
„Sežeňte dva techniky na střelnici.“
Kyle přikývl.
„A přines tu dlouhou sklenici.“
Jack se nervózně zasmál.
„Dlouhé sklo?“
Daniel ho ignoroval.
Ema zůstala tam, kde byla.
Ruce prázdné.
Ramena uvolněná.
Daniel si ale všiml jedné změny.
Prsty se jí teď třásly.
Velmi mírně.
Ne ze střelby.
Z toho, co přišlo potom.
To mu prozradilo něco důležitého.
Během záběrů byla klidná, protože záběry byly ve srovnání s tím, jak v daném okamžiku stála uvnitř, jednoduché.
Daniel se k ní přiblížil.
„Věděl jsi, že tě sleduji.“
Emminy oči se stočily k němu.
“Ano.”
Její hlas byl tichý.
První celé slovo, které od ní slyšel po několika minutách.





