Pouštní vítr ztratil svou ostrost a zanechával po sobě těžké, stagnující horko, které se lepilo na kůži jako mokrá vlněná deka.

Daleko na pouštní hladině žár deformoval siluetu ocelových terčů, které tančily a rozmazávaly se za třpytivou šedou oponou.

Na palebné čáře nikdo nedýchal.

Výstražná klakson přestal už před několika minutami znít, ale její kovové kvílení jako by stále vibrovalo v prohlubních hrudí všech.

Diváci, kteří se ještě před chvílí smáli a strkali dopředu své chytré telefony, teď drželi paže pevně přitisknuté k bokům.

Jejich obrazovky zůstaly tmavé.

Nikdo nechtěl zachytit chybu, o které najednou tušil, že chybou vůbec není.

Hlavní rozhodčí Owen Mercer se na dav nepodíval.

Jeho oči zůstaly upřené na šedý plastový kryt elektronické přijímací skříně, bezpečně přišroubovaný k těžkému železnému sloupku na okraji střelecké plošiny.

Jeho prsty, mozolnaté a potřísněné desítkami let uhlíkem a olejem na zbraně, se vznášely jen pár centimetrů nad pouzdrem.

Nedotkl se toho.

Ještě ne.

„Ustup za žlutou čáru, Lucasi,“ řekl Owen tichým, plochým hlasem zbaveným veškeré oficiální formality.

Lucas Reed se hned nepohnul.

Jeho váha byla stále přesunuta dopředu na špičky nohou a jeho drahá střelecká bunda byla rozepnutá tak akorát, aby odhalila zlatě vyšívaná loga sponzorů na jeho hrudi.

Měl zaťatou čelist tak silně, že se mu pod levým uchem prudce zacukal malý sval.

„To je absurdní, Owene,“ řekl Lucas a vynutil si křehký, obranný smích, který na pozadí rozlehlé rozlohy písku a pelyňku zněl dutě.

Ohlédl se zpět k davu a hledal sympatického spojence, ale našel jen prázdné, zírající tváře.

„Minula.“

Pětkrát.

Vítr vane od jihozápadu o rychlosti dvanáct uzlů; každý, kdo někdy střílel z pušky na vzdálenost delší než tři sta yardů, ví, že je třeba kompenzovat snášení.

Nepřizpůsobila se.

Ani si nezkontrolovala drogy.

Prostě stiskla spoušť, jako by stála v pouťové boxu.“

Owen neodpověděl.

Neotočil hlavu.

„Opravdu zastavíme státem schválené mistrovství?“ pokračoval Lucas a jeho hlas se zvýšil o oktávu, zněl tence a pronikavě, „protože sem přijde holka v mikině s kapucí ze sekáče, vystřelí pět ran do hlíny a vykřikne, že je to faul, když výsledková tabule udělá svou práci?“

Ava Bennettová stála tři kroky od ní, váhu rovnoměrně vyvažovala na podpatcích obnošených bílých tenisek.

Nepřekročila žlutou bezpečnostní čáru, když jí bylo nařízeno.

Nehádala se, nezaložila si ruce a od chvíle, kdy zatroubil roh, se na Lucase ani jednou nepodívala.

Ruce měla zastrčené hluboko v přední kapse své vybledlé šedé mikiny s kapucí.

Kdyby se někdo podíval pozorně – opravdu podíval – všiml by si, že má pravou ruku sevřenou v pěst tak pevně, že klouby byly bez krve a kůže napnutá a bílá přes kost.

Ale stále pomalu dýchala.

Dovnitř nosem, ven ústy.

Přesný rytmus, kterým učila svého mladšího bratra před jeho léčbou astmatu ve Phoenixu.

Nedávej jim najevo svou paniku, řekla si a polkla suchou, kovovou chuť prachu a nervózních slin. Nech stroj promluvit nejdřív.

Owen se konečně narovnal a v tichu se mu lehce podřela kolena.

Otočil se ke dvěma mladším rozhodčím střelnice, kteří stáli u kalibračního stolu.

„Přineste mi diagnostický kabel a hlavní tablet z technické skříňky,“ nařídil Owen a nespouštěl oči z šedé krabice.

„A nedotýkejte se přepínače ručního ovládání.“

Chci, aby hardwarové protokoly zůstaly nedotčené.“

„Pane náčelníku,“ vykoktal jeden z nižších úředníků a prsty si lámal popruh své desky s papíry, „hlavní systém na hlavní věži funguje.“

Centrální uzel hlásil v nula osm hodin zelenou ve všech pruzích.“

„Neptal jsem se, co hlásila věž,“ řekl Owen a jeho hlas se snížil o oktávu, v němž zněla děsivá, tichá tíha, až úředník zavřel ústa.

„Požádal jsem o tablet.“

Teď.”

Rozhodčí se otočil a dral se k bodovacímu přívěsu.

Lucas prudce, přerývaně vydechl a udělal krok vpřed, podpatek jeho boty se zaryl do štěrku.

„Tohle je obtěžování.“

Pokud tuhle linku do dvou minut neuklidíte, podám formální stížnost u státní asociace.

Moji sponzoři sledují živý přenos.

Máš vůbec ponětí, kolik tohle stojí—“

„Zmlkni, Lucasi,“ řekl tiše Owen.

Ta slova nebyla vykřičena.

Nebyly proneseny s teatrálním hněvem.

Byly proneseny s chladnou, mrazivou konečností soudce vynášejícího rozsudek.

Lucas ohromeně zamrkal.

“Promiňte?”

„Řekl jsem, drž hubu.“

Owen pomalu otočil hlavu, jeho ošlehaný obličej se zvrásnil vráskami hluboké, náhlé únavy.

Jeho oči se upřely na šampionův.

„Dvacet let tě, Lucasi, sleduji, jak střílíš.“

Máš ruce jako koncertní pianista a ego velké jako Hory pověr.

Na tomto střílečném poli jsi vyhrál tři regionální tituly a dva státní poháry.“

Owen pomalu vykročil ke střelecké lavici, jeho těžké boty křupaly o kámen.

Zastavil se hned vedle zakázkově vyrobené pušky z uhlíkových vláken, kterou Lucas tak ledabyle podstrčil Avě teprve před deseti minutami.

Natáhl ruku a konečky prstů se otřel o studenou, tečkovanou rukojeť pistole.

„Za všechny ty roky,“ zamumlal Owen, „jsem tě nikdy neviděl nabídnout svou základní sportovní pušku cizímu člověku.“

Ani veteránovi, ani nováčkovi, ani nikomu.“

Lucasovi se sevřelo hrdlo.

Těžce polkl, ohryzek se mu prudce pohupoval o tuhý límec střelecké košile.

„Já…“

Chtěl jsem říct něco na rovinu.

Dívka zírala na telemetrické zařízení, jako by jí to místo patřilo.

Řekl jsem jí, že blafuje.

Byl to vtip.“

„Bylo to tak?“

zeptal se Owen.

Zvedl ruku z pušky a tlustým, klidným prstem namířil přímo na malý, prohloubený šev táhnoucí se podél spodního okraje šedé schránky pouzdra závěru.

„Tak mi vysvětli, proč je na diagnostickém portu čerstvý pruh nevodivého silikonového maziva.“

Ticho, které se mezi nimi znovu rozhostilo, bylo těžší než předtím.

Bylo to takové ticho, jaké předchází úderu blesku.

Lucasův pohled se zadíval na krabici.

Na zlomek vteřiny se jeho klid úplně zhroutil – rty pootevřel, oči se mu rozšířily v syrovém, nefalšovaném záblesku paniky, než se jeho výraz vrátil do masky rozhořčeného vzteku.

„Jak mám vědět, co máte na vybavení?“

Střílím!

Nepřepojuji terče!

„Nemusíš je přepojovat,“ prořízl napětí tichý hlas.

Všichni se otočili.

Ava konečně vytáhla ruce z kapsy mikiny s kapucí.

Paže jí volně visely podél těla, ale prsty se jí třásly – jen nepatrně, jemný, vysokofrekvenční chvění, které nedokázala úplně ovládnout.

Překročila žlutou čáru a ignorovala prudký nádech střeleckého rozhodčího.

Prošla kolem Lucase, aniž by se na něj podívala, a zastavila se necelý metr od hlavního rozhodčího Owena Mercera.