„Co jste říkala, paní?“

„Bennette?“

zeptal se Owen a jeho tón se okamžitě změnil – ztratil oficiální odstup, který si udržoval s konkurencí, a nahradil ho bystrým a pozorným soustředěním vyšetřovatele.

Ava ukázala na zem pod kovovou lavicí.

„Než pan…“

Reed mi podal pušku a já jsem sledoval, jak technik – ten s červenou čepicí a papíry, ten mladík, co odešel zadní brankou hned po zavření registračního pultu – čtyři minuty klečel pod tímhle přesně stolem.“

Lucas vydal drsný, štěkavý zvuk.

„Ona si všechno vymýšlí!“

Mohl tudy projít kdokoli—“

„Nešel kolem,“ řekla Ava klidným hlasem, který s každým slovem sílil, a prořízla Lucasovo přerušení.

Otočila tvář k šampionovi a její tmavé oči se mu upřely do očí s děsivou, nemrkající jasností.

„V levé ruce měl kalibrační klíč.“

Tříkolíková zástrčka.

Přesně stejný model, jaký používá regionální dodavatel údržby.

Dodavatel, jehož smluvní firma je exkluzivně sponzorována společností Apex Tactical .“

Odmlčela se a nechala jméno viset v suchém pouštním vzduchu.

Apex Tactical.

Hlavní firemní sponzor Lucase Reeda.

Společnost, jejíž logo mělo zlatý nápis na hrudi jeho střelecké bundy, na čepici a na boku jeho přepravního kufru.

Lucas ustoupil o půl kroku dozadu a jeho pata zachytila ​​o okraj betonové plošiny.

Málem ztratil rovnováhu, zachránil se tak, že se chytil dřevěného sloupku skórovací kabiny rukou, která se mu třásla tak silně, že mu o dřevo zacinkal snubní prsten.

„To je… to je lež,“ zašeptal Lucas a z jeho hlasu úplně vyprchala bravura, zanechala ho tenký, suchý a popraskaný.

„Jsi nikdo z Phoenixu.“

V této sezóně nemáš ani registrovaný žebříček.

Jsi jen zahořklý, protože neumíš zacházet s opravdovou puškou—“

„Dnes jsem sem nepřišel střílet, pane.“

„Reed,“ řekla Ava tiše.

Její hlas se nezvýšil; zůstal přizemněný, vibrující tichou, zničující historií.

„Před třemi týdny provedl státní bezpečnostní úřad audit zkušebny ručních zbraní mého otce v Mesě.“

Jeho telemetrické záznamy o skóre – záznamy, které bezchybně uchovával čtrnáct let – byly označeny jako „poškozené“.

Jeho řidičský průkaz byl odebrán do čtyřiceti osmi hodin.

Jeho smlouvy byly zrušeny.

Padesát rodin přišlo přes noc o živobytí.“

Pomalu udělala krok blíž k Lucasovi a zkracovala vzdálenost, dokud neucítil na jejím oblečení slabou vůni pracího prostředku a pouštního prachu.

„Víte, kdo si hned druhý den koupil jeho komunální testovací smlouvy, pane?“

Rákos?”

Lukáš nemohl mluvit.

Otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

Na čele mu vyrazil tenký pruh studeného potu a přilepil mu upravené blond vlasy ke kůži.

„Apex Tactical,“ zašeptala Ava.

„A víte, kdo certifikoval jejich automatické přijímače skóre jako ‚ochranné proti neoprávněné manipulaci‘ přesně pro tento mistrovský okruh?“

Nečekala na odpověď.

Natáhla dva prsty – pomalu, záměrně – a poklepala na bok šedého sluchátka.

Klikněte.

Zvuk byl slabý, mechanický a nezaměnitelný.

Přesně jako to cvaknutí, které slyšela těsně před svým prvním výstřelem.

„Systém není rozbitý,“ řekla Ava a otočila hlavu, aby se podívala přímo na hlavního rozhodčího Owena Mercera.

„Je to naprogramované.“

Má hardwarový filtr zabudovaný ve firmwaru přijímače, který automaticky potlačuje jakoukoli akustickou signaturu odpovídající neregistrovanému sériovému číslu nebo neschválenému ID střelce.

Nezaznamenalo moje záběry, protože mu bylo doslova řečeno, že neexistuji.“

Owen na ni zíral.

Vrásky na jeho ošlehané tváři jako by se prohloubily, vyhloubené náhlou, ohromující vlnou uvědomění si a hořkého zklamání.

Znal toto pohoří třicet let.

Důvěřoval vybavení, důvěřoval sdružení, důvěřoval mužům, kteří mu podávali ruku na každoročních banketech.

Owen pomalu otočil hlavu zpět k Lucasovi.

Šampion se teď tiskl k dřevěnému sloupku skórovací kabiny, ramena měl shrbená a ruce se mu nervózně škubaly podél těla, jako by nevěděl, co s nimi.

Všechna ta namyšlenost, všechno to uhlazené kouzlo, všechny ty arogantní úsměvy, kterými se na diváky blýskal jen před deseti minutami, zmizely a zanechaly po sobě vyděšeného, ​​zahnaného muže, který v rozlehlém, neúprosném arizonském slunci vypadal pozoruhodně malý.

„Lucasi,“ řekl Owen.

Slovo bylo jako těžký kámen hozený do hluboké studny.

Šampion neodpověděl.

Zíral na své boty a dech mu lapal po dechu mělkými, přerývanými vzdechy, které mu chraplavě svíraly hruď.

„Dej mi svou klíčovou kartu,“ přikázal Owen.

„Owene, podívej…“ začal Lucas a jeho hlas se zlomil ve vysokém, zoufalém kňučení, když instinktivně sáhl do kapsy.

„Je to jen byznys.“

Dělá to každý.

Rozpětí na národní úrovni je—“

„Dej mi tu kartu, Lucasi.“

Třesoucími se, nemotornými prsty Lucas sáhl do vnitřní kapsy bundy, vytáhl malý černý RFID odznak s otiskem zlaté pečetě turnajového výboru a hodil ho na dřevěnou střeleckou lavici.

Přistálo to se suchým, neživým rachotem.

Owen to hned nezvedl.

Dlouho a mučivě se na něj díval a pak se znovu podíval na dav.

Stovky diváků stojících za bezpečnostní čarou byly naprosto ztichlé.

Ani šepot, ani zakašlání, ani cvaknutí závěrky fotoaparátu neprorušilo ticho.

Celá poušť jako by zatajila dech a čekala, jak bude vypadat spravedlnost, až se prach konečně usadí.

Owen sáhl po vysílačce a palcem stiskl těžké černé tlačítko pro vysílání.

„Kontrola, tady Mercer,“ řekl a jeho hlas se jasně rozléhal reproduktory rozmístěnými podél plotu.

„Přerušte všechny zápasy na neurčito.“

Uzamkněte hlavní datové servery.

A okamžitě vyšlete vyšetřovatele státní policie k technickému přívěsu.“

Pustil tlačítko a kovové syčení zavírajícího se kanálu znělo po celém dosahu jako povzdech úlevy.

Pak se Owen otočil k Avě.

Zuřivý, obranný postoj, který zastávala celé dopoledne – ztuhlá ramena, zaťaté pěsti, brnění tiché vytrvalosti, které nosila jako druhou kůži – konečně začal měknout.

Z úst jí unikl pomalý, chvějící se dech.

Ramena jí klesla o centimetr.

Poprvé za celý den nevypadala jako vyzyvatelka, vyšetřovatelka ani oběť bojující za jméno své rodiny.

Vypadala prostě jako dcera, která ušla velmi dlouhou a těžkou cestu a konečně dosáhla jejího konce.

Owen natáhl ruku a svou mozolnatou rukou jemně a s úctou položil na její předloktí.

Neusmál se – okamžik byl na úsměvy příliš těžký – ale v očích měl hlubokou, nevyslovenou omluvu a hluboký, těžce vydobytý respekt.

“Paní.

„Bennette,“ řekl Owen tiše, jeho hlas byl v pouštním vzduchu klidný a jasný.

„Chceš dokončit svou provázek?“

Ava se podívala na zakázkovou pušku ležící na lavici.

Pak se podívala za palebnou čáru, kde ocelové terče tiše stály a čekaly pod žhnoucím sluncem.

Pomalu zavrtěla hlavou a v koutcích úst se jí mihl malý, upřímný náznak úsměvu.