Artur pokračoval.

“Zpráva z inspekce ho očistila.”

Margaret se přiblížila.

„Arthure, radím ti, abys přestal mluvit.“

Artur se k ní otočil.

„Už jednačtyřicet let radíte lidem, aby přestali mluvit.“

Margaretin výraz ztvrdl.

„Byl jste členem výboru.“

“Ano.”

“Podepsal jste rozsudek.”

“Ano.”

“Ze všeho, co následovalo, jsi měl prospěch.”

Arturův výraz se ztuhl.

“Ano.”

Margaret se k němu naklonila.

„Tak tu nestoj a nepředstírej, že ses od nás ostatních liší.“

Arthur vstřebal slova, aniž by odvrátil zrak.

“Nejsem.”

Chvíli ani jeden nepromluvil.

Pak Evelyn položila otázku, na které záleželo.

„Co jste udělali s inspekční zprávou?“

Artur se k ní otočil.

“Vyměnili jsme to.”

Evelyn se zatajil dech.

Artur pokračoval.

„Byla připravena druhá zpráva.

Tvrdilo se, že puška byla upravena za účelem získání nekalé konkurenční výhody.

Původní podpisy z inspekce byly zkopírovány na náhradní.

Evelyn zírala na starou zbraň.

Vlašský ořechový vývar.

Vybledlý povrch.

Škrábance, které se její otec nikdy neobtěžoval skrývat.

Pušku, kterou čistil každou neděli, a to i v letech, kdy z ní odmítal střílet.

„Kdo si to objednal?“ zeptala se.

Artur zaváhal.

Markéta odpověděla první.

„Nikdo nic neobjednal.

Komise jednala na základě důkazů, které měla v té době k dispozici.“

Artur se na ni podíval.

„Nařídil to Richard Vale.“

Margareta zatnula čelist.

Artur pokračoval.

“A já jsem k tomu pomohl.”

Evelyn zavřela oči.

Vzpomněla si, jak její otec seděl po půlnoci sám u kuchyňského stolu s rukama v ruce šálek vychladlé kávy.

Vzpomněla si, jak se ptala, proč se nikdy neúčastní soutěží.

Usmál se, aniž by ukázal zuby.

„Protože někdy cíl není to nejtěžší, čemu se musí postavit.“

Tehdy se zasmála.

Myslela si, že je záhadný.

Teď ta vzpomínka bolela tak silně, že si musela přitisknout dlaň na okraj střelecké lavičky.

Artur ji pozoroval.

Zdálo se, že se k ní chystá natáhnout, ale pak se zarazil.

Neměl právo.

Ještě ne.

Možná ne nikdy.

„Po vynesení rozsudku,“ řekl, „se váš otec odvolal.“

Evelyn otevřela oči.

„Samozřejmě, že to udělal.“

„Přivedl svědky.

Přinesl fotografie.

Dokonce si pořídil kopii původního bodovacího archu.“

Artur se odmlčel.

„Pak se jeho právník stáhl.“

“Proč?”

“Výhrůžky.”

Evelyn na něj zírala.

Arturův hlas ztichl.

„Byl kontaktován jeho zaměstnavatel.“

Jeho sponzorská nabídka zmizela.

Střelnice, kde trénoval, mu zrušila členství.

Lidé, kteří ho znali roky, mu přestali volat zpět.“

Evelyn si vzpomněla na otcovy ruce.

Silné ruce.

Ruce s olejem pod nehty a malými jizvami přes klouby.

Ruce, které pracovaly dvanáct hodin denně, aby udržely svůj malý domek.

„Ztratil všechno,“ zašeptala.

Artur neodpověděl.

Nepotřeboval.

Evelyninu pozornost upoutal pohyb poblíž okraje střelnice.

Logan Hayes stál několik metrů od něj a poslouchal.

Jeho výraz už nebyl pobavený.

Vypadal nejistě.

Ale ne soucitný.

Ještě ne.

V jeho tváři bylo něco jiného.

Poznání, které se snažil skrýt.

Evelyn si všimla, jak se jeho pohled stočil k Margaret.

A Margaret si všimla, že si toho Evelyn všimla.

“Pan.

„Pane Hayesi,“ řekla Margaret ostře, „měl by ses vrátit do prostoru pro soutěžící.“

Logan zaváhal.

Pak se zeptal: „Co s tím má Richard Vale společného?“

Artur se k němu otočil.

„Znáš Richarda?“

Logan sevřel čelist.

“Je to můj manažer.”

Evelyn cítila, jak se vzduch pohnul.

Arthur zíral na Logana.

„Váš manažer?“

„Zastupoval mě šest let.“

Margaret krátce zavřela oči.

Spojení se ustálilo.

Richard Vale.

Muž, který ukradl Danielu Crossovi šampionát.

Teď řídí pětinásobného šampiona, který veřejně ponížil Danielovu dceru.

Evelyn se podívala na Logana.

“Věděl jsi?”

Loganův výraz se změnil.

“Víš co?”

“Kdo byl můj otec.”

Pohlédl na Margaretu.

Drobný pohyb.

Téměř nic.

Ale Evelyn to viděla.

„Odpověz mi,“ řekla.

Logan polkl.

“Slyšel jsem to jméno.”

„Před dneškem?“

“Ano.”

„Od koho?“

Neodpověděl.

Evelyn udělala o krok blíž.

„Od Richarda Valea?“

Loganovo mlčení mu odpovědělo.

Dav, který stále sledoval živé vysílání, se začal probouzet.

Arthur se otočil k kameramanům.

“Pokračuj v nahrávání.”

Margaret prudce otočila hlavu.

„Arthure, ty přece nemůžeš…“

„Nahrávat dál,“ zopakoval.

Pak se podíval na Logana.

„Co ti Richard řekl o Danielu Crossovi?“

Loganovi se pohnulo v krku.

„Řekl, že Cross byl zneuctěný konkurent.“

Že v roce 1985 podváděl a roky se snažil svalit vinu na všechny ostatní.“

Evelyn stála zcela nehybně.

„A co ti o mně řekl?“

Logan se odvrátil.

“Nic.”

Čekala.

Jeho prsty se sevřely kolem popruhu brašny na vybavení.

Pak znovu promluvil.

„Řekl mi, že by se mohla objevit žena s Danielovou starou puškou.“

Arturův výraz ztvrdl.

“Když?”

„Před třemi dny.“

Evelyn cítila, jak jí proběhl nějaký studený pohyb.

„Tři dny?“

Logan neochotně přikývl.

„Řekl, že by se mohla pokusit udělat scénu.“

Řekl mi, abych se z ní nestala ta pravá kapitola.“

Evelyn se podívala na tisíce diváků.

Kamery.

Ty smějící se tváře, které si pamatovala z doby před dvaceti minutami.

“Proto ses mi posmíval.”

Loganův obličej zrudl.

„Když jsi poprvé vešel/vešla, nevěděl/a jsem, kdo jsi.“

„Ale pušku jste poznal.“

Nic neřekl.

Evelyn čekala.

Konečně Logan sklopil zrak.

“Ano.”

Přiznání viselo mezi nimi.

Evelyn ustoupila.

Poprvé od příjezdu se její klid viditelně narušil.

Podívala se k prázdným sedadlům nejblíže palebné čáře a pak ke stropu.

Její otec byl jedenáct měsíců mrtvý.

Jedenáct měsíců probouzení s myšlenkou, že už nebude žádná ranní káva.

Už žádné tiché rozhovory v garáži.

Už žádné známé kroky po kuchyňské podlaze.

Přijela na mistrovství, protože pro něj chtěla udělat jednu věc.

Jedna věc, kterou nikdy nesměl dokončit.

A někdo to věděl.

Někdo se na její příchod připravil.

Někdo zařídil, aby byla ponížena ještě předtím, než se vůbec mohla zúčastnit soutěže.

Arthur sledoval, jak se jí na tváři objevuje poznání.

“Paní.

Kříž…”

“Nedělej.”

Její hlas byl tichý.

Okamžitě se zastavil.

Evelyn se na něj podívala.

“Už se neomlouvej.” or “Už se neomlouvej.”

Artur sklonil hlavu.

Pokračovala.

„Můj otec strávil jednačtyřicet let životem s tím, co jste udělali.“

To omluvou nezmenšíš.“

Arturovi se rozzářily oči.

“Máš pravdu.”

Evelyn se odvrátila.

Několik vteřin bylo slyšet pouze vzdálené větrání a tiché šumění davu.

Pak promluvila.

„Kde je Richard Vale?“

Margaretina tvář se ztuhla.

Arthur se podíval směrem k chodbě úředníků.

“Je v budově.”

Evelyn se otočila.

„Tak ho sem přiveďte.“

Margaret vykročila vpřed.

“Rozhodně ne.”

Evelyn se na ni podívala.

“Proč?”

„Protože se z toho stala podívaná.“

Evelynin výraz zchladl.

„Podívaná?“