„Jsi dcera Rafaela Torrese.“

Všechno se změnilo.

Maja přestala dýchat.

Vanessa se mezi nimi podívala.

“SZO?”

Walter ji ignoroval.

Jeho oči zůstaly upřené na Mayu.

„Jsi.“

Maja polkla.

“Ano.”

Walter pomalu spustil telefon.

„Znal jsem tvého otce.“

Dav ztichl.

Maja se podívala na beton.

„Spousta lidí to udělala.“

„Trénoval v Mesa Verde.“

“Ano.”

Walterův hlas změkl.

„A střílel jsi na juniory.“

Maja neodpověděla.

Walter se podíval k cíli.

Pak zpátky k ní.

„Nestřílel jsi jen juniory.“

Mayin výraz ho varoval.

Viděl to.

Zastavil se.

Reportér přistoupil blíž.

„O čem to mluvíme?“

Maya se podívala ke svému úklidovému vozíku.

„Potřebuji pracovat.“

Walter okamžitě přikývl.

“Samozřejmě.”

Na té úctě záleželo.

Ustoupil dozadu.

Ale Vanessa už slyšela dost.

“Počkejte.”

Maja na chvíli zavřela oči.

Vanessa se podívala na reportéra.

„Co to bylo?“

Walter nic neřekl.

Vanessa se otočila k Maye.

„Soutěžil jsi?“

Maja zvedla koště.

“Dávno.”

“Jak dlouho?”

„Čtyři roky.“

“Žádný.”

Vanessa se usmála.

„Jak dlouho to bylo?“

Maja se na ni podívala.

„Čtyři roky.“

Vanessin úsměv se změnil.

Matematika byla jasná.

Maje bylo dvacet dva let.

„Bylo ti osmnáct?“

“Ano.”

“A?”

Mája nic neřekla.

Walter odpověděl dřív, než se stačil zastavit.

„Byla dobrá.“

Maja se na něj podívala.

Walter toho okamžitě litoval.

Vanessa se zasmála.

“Dobrý?”

Walter si založil ruce.

“Velmi.”

Reportérka něco hledala v telefonu.

Maja si všimla.

„Prosím, nedělej to.“

Reportér vzhlédl.

Příliš pozdě.

Její výraz se změnil.

„Maya Torresová.“

Zírala na obrazovku.

„Juniorský šampion jihozápadu.“

Dav zamumlal.

Maja odvrátila zrak.

Reportér pokračoval.

„Dvojnásobný juniorský mistr státu.“

Více hlasů.

Vanessina tvář ztuhla.

Reportér roloval.

„A finalista národního juniorského kola.“

Maya sevřela koště v ruce.

“Zastávka.”

Reportér spustil telefon.

Něco v Mayině hlase ji okamžitě umlčelo.

Maya měla vlhké oči.

Vanessa je viděla.

Pro jednou nevěděla, co říct.

Walter přistoupil blíž, ale zůstal na straně bariéry vyhrazené pro diváky.

„Je mi to líto.“

Maja zavrtěla hlavou.

„Je to v pořádku.“

“Žádný.”

Walterův hlas změkl.

„Měl jsem to nechat vyprávět tebe, jestli jsi chtěl.“

Maja se na něj podívala.

Pak přikývl.

“Děkuju.”

Otočila se ke svému vozíku.

Vanessa promluvila.

„Tak proč utíráš podlahy?“

Otázka dopadla špatně.

Lidé se přesunuli.

Reportér se podíval na Vanessu.

Maja se zastavila.

Vanessa si zřejmě uvědomila, jak to zní.

Snažila se opravit.

„Myslím, kdybys byl tak dobrý.“

Maja se pomalu otočila.

Její tvář se změnila.

Ne naštvaný/á.

Unavený.

„Můj otec zemřel.“

Umlčet.

Vanessa zavřela ústa.

Maja se podívala k vzdálenému cíli.

„Během mé poslední sezóny prodělal mrtvici.“

Její hlas ztichl.

„Bylo mi osmnáct.“

Nikdo se nepohnul.

„Ten první přežil.“

Polkla.

„Ale nemohl pracovat.“

Rozlehlý svět se najednou zdál příliš tichý.

„Přestal jsem soutěžit.“

Walter sklopil oči.

Maja pokračovala.

„Moje matka už pracovala na dvou místech.“

Její prsty se pohybovaly po dřevěné rukojeti koštěte.

„Tak jsem se vrátil domů.“

Reportér zašeptal: „Mayo, nemusíš to vysvětlovat.“

„Já vím.“

Maya se podívala na Vanessu.

„Ale lidi zjevně zajímá, proč školník umí střílet.“

Vanessa sebou trhla.

Věta nebyla vykřičena.

Díky tomu to bylo ostřejší.

Maja pokračovala.

„Můj otec potřeboval rehabilitaci.“

Její hlas se třásl.

„Potřeboval jsem práci.“

Rozhlédla se po střelnici.

„Manažer ho tady znal.“

„Tak mě najal.“

Přikývla.

„Údržba na prvním místě.“

Pak úklid střelnice.

Jakékoli hodiny, které jsem mohl získat.“

„Co se stalo s tvým otcem?“

Maya se podívala na Waltera.

Zeptal se jemně.

Nadechla se.

„Zemřel jedenáct měsíců poté.“

Walter zavřel oči.

„Je mi to líto.“

Maja přikývla.

„Já taky.“

Podívala se dolů.

Několik vteřin bylo slyšet pouze šumění větru o sponzorské transparenty.

Pak Maya řekla: „Po tom jsem už nestřílela.“

Reportér se zamračil.

“Vůbec?”

„Ne soutěživě.“

“Proč?”

Maja se slabě usmála.

„Stalo se vám někdy, že se k nejhoršímu dni vašeho života připoutá něco, co jste milovali?“

Reportér neodpověděl.

Nemusela to dělat.

Maja se podívala k cíli.

„Můj otec byl můj trenér.“

Její hlas se zlomil.

„Byl to on, kdo stál za mnou na každé soutěži.“

Otřela si palec o rukojeť koštěte.

„Poté, co zemřel, se zdálo, že každá palebná linie je prázdná.“

Teď už nikdo nezvedl telefon.

Několik lidí je spustilo.

Dokonce i Vanessa odvrátila zrak.

Maja se nadechla.

„Tak jsem pracoval.“

Podívala se na mosaz rozházenou po betonu.

„Uklidil jsem.“

Ústa se jí třásla.

„Zaplatil jsem účty.“

Pokrčila rameny.

„Život šel dál.“

Walterovi se zalily slzy.

„A vy jste zůstali na střelnici.“

Maja se smutně usmála.

„Já vím.“

“Proč?”

Rozhlédla se kolem.

„Protože odchod byl horší.“

Zdálo se, že ta odpověď všem docvakla.

To místo bolelo.

Ale bylo to také místo, kde její otec existoval nejživěji.

Vůně prachu po letním dešti.

Šum vlajek ve větru.

Vzdálené kovové zvuky.

Skládací židle, na které si vždycky stěžoval.

Jeho termoska.

Jeho hrozné vtipy.

Střeliště se stalo zároveň zraněním i památníkem.

Maya nebyla neviditelná, protože neměla co ukázat.

Vybrala si život, kde po ní nikdo nechtěl, aby to ukázala.

Vanessa se na ni podívala.

Něco nejistého se jí mihlo tváří.

Na okamžik si Maya pomyslela, že se omluví.

Pak někdo z davu řekl: „Ať jich tam vystřelí pět.“

Přidal se další hlas.

„Pět ran!“

Pár lidí zatleskalo.

Vanessin výraz se změnil.

Konkurence se vrátila.

Ten něžný okamžik zmizel.

Podívala se na Mayu.

“Dobře?”

Maja zavrtěla hlavou.

“Žádný.”

Dav ztichl.

Vanessa zírala.

„Stále ne?“

“Ano.”

„I po tom všem?“

„Zvlášť po tom všem.“

Vanessa se zamračila.

Maja se na ni přímo podívala.

„Otec mě naučil něco, na co jsi, zdá se, zapomněl.“

Vanessa zatnula čelist.

“Co?”

„Nemusíš přijmout každou výzvu, kterou ti někdo postaví.“

Ta slova zasáhla silněji než jakákoli partitura.

Pár diváků zatleskalo.

Maja zvedla jednu ruku.

„Prosím, nedělej to.“

Zastavili se.

Podívala se směrem k vedoucímu střelnice Samuelu Ortizovi, který dorazil během toho rozruchu.

Samuelovi bylo šedesát tři let.

Široká ramena.

Šedý knír.

Sluncem ztmavená kůže.

Znal Rafaela Torrese dvacet pět let.

Jeho tvář vypadala rozzuřeně.

Ne u Mayi.

U Vanessy.

“Paní.

Cole.“

Vanessa se otočila.

“Ano?”

„Moje kancelář.“

Zamrkala.

“Proč?”

“Teď.”

Dav zamumlal.

Vanessa se krátce zasmála.

„Samueli, to byl vtip.“

Podíval se na roztroušené mosazné předměty, které stále ležely poblíž dvanácté ulice.

„Taky ten incident s koštětem?“

Vanessa ztuhla.

“Co?”

„Viděl jsem záznam.“

Její oči se stočily k televizní kameře.

Samuel pokračoval.