Předpokládal jsem, že se přijde zeptat, jestli nepotřebuji pomoct dostat se zpátky dovnitř. Dospělí se často dívali na dítě samotné na invalidním vozíku a usoudili, že problém musí být v pohybu.
Místo toho se Everett zastavil vedle mě a klekl si do trávy. Kolena jeho drahého kabátu ztmavla na vlhké zemi, až se jeho oči ocitly v rovině s mými.
„Dobrý den,“ řekl. „Jsem Everett. Kdo je tvůj přítel?“
„Tohle je Biscuit. Je stydlivý.“
Everett si králíka prohlížel s patřičnou vážností. „Sušenka je moc dobré jméno.“
„On to vybral.“
„To dává smysl.“
Jeden z mužů za ním se snažil neusmívat.
Neměla jsem se ptát na to, co jsem se ptala dál. Paní Prentissová mě naučila, abych cizí lidi neuváděla do nepříjemných situací, a Everett přišel kvůli oznámení o darech, ne kvůli setkání s dětmi. Ale tři rodiny odešly, než se o mně něco dozvěděly, a já potřebovala, aby mi jeden dospělý upřímně odpověděl.
„Pane Lockharte, kdybyste hledal dítě, které byste si vzal domů, chtěl byste i mě?“
Ředitel se prudce nadechl. Paní Prentissová si přiložila ruku k ústům.
Everett neodvrátil zrak.
Něco v jeho výrazu se změnilo, jako by se moje otázka dostala na místo, které si chránil. Když odpověděl, jeho hlas zněl opatrně.
„Josie, dnes tu nejsem proto, abych někoho odváděla domů. Lhala bych, kdybych ti řekla, že ano.“
Přikývl jsem a šťouchal jsem do stuhy kolem Sušenčina krku. Alespoň odpověď přišla rychle.
„Ale můžu ti slíbit dvě věci,“ pokračoval Everett. „Nikdy ti nebudu lhát a vrátím se. Ne proto, že by mi tě bylo líto. Protože chci.“
„Lidé říkají, že se vrátí.“
Bylo mi šest, ale věděl jsem, že sliby často zní nejjistěji v okamžiku, kdy někdo odchází.
„Já vím.“ Everett sáhl pod límec košile a vytáhl tenký řetízek. Visel na něm malý mosazný klíč. Rozepnul sponu a položil si klíč do dlaně.
„Tohle teď nic neotevírá,“ řekl. „Pochází to z matčiny šperkovnice před lety. Chtěl bych, abys to pro mě schovala. Až se vrátím, můžeš mi to vrátit. Pak budeš vědět, že jsem dodržel slovo.“
Podíval jsem se na paní Prentissovou. Lehce přikývla.
Klíč byl teplý, když jsem ho vzal do ruky. Nebyl delší než horní kloub mého palce, po okrajích opotřebovaný a na jednom konci měl kulatou smyčku.
„Jak dlouho si to mám nechat?“
„Dokud se nevrátím.“
„Co když zapomeneš?“
„Pak budeš vědět, že jsem porušil svůj slib.“
Nežádal mě, abych mu věřila, dokud si ji nezasloužil.
Everett vstal, oprášil si trávu z kabátu a vrátil se do budovy, aby oznámil, co přišel. U předních schodů čekaly kamery, ale zdálo se, že se cítí nesvůj, kdykoli se k němu otočily. Během svého proslovu se dvakrát ohlédl k dubu.
Sledoval jsem, jak jeho SUV odjíždějí, s mosazným klíčem sevřeným v pěsti.
Nevěřil jsem, že se vrátí.
Dva týdny jsem si klíč schovával pod polštářem.
Každé ráno jsem se ujišťoval, že tam ještě je. Každý večer mi paní Prentissová pomáhala zabalit se do deky, aniž by komentovala fakt, že uplynul další den.
Patnáctý den ředitel dostal telefonát z Everettovy kanceláře. Chtěl mě odpoledne navštívit a přál si, aby to byla návštěva se mnou, a ne jako součást jiné akce.
Znovu jsem si oblékla levandulové šaty.
Přijel v obyčejném šedém sedanu bez kamer a bez řady černých SUV. Nesl papírovou tašku se dvěma borůvkovými muffiny a knihu plnou fotografií motýlů.
„Všiml jsem si kreseb na přední straně tvé složky,“ řekl. „O motýlech toho moc nevím, tak jsem si myslel, že bychom se to mohli učit společně.“
Sáhla jsem pod límec šatů. Paní Prentissová mi připevnila klíč na tenký řetízek, abych ho mohla bezpečně nosit.
„Vrátil ses,“ řekl jsem.
„Řekl jsem, že to udělám.“
„Chceš svůj klíč?“
Zamyslel se nad otázkou. „Nechal byste si to ještě chvíli?“
“Proč?”
„Protože se rád/a vrátím.“
Seděli jsme pod dubem skoro dvě hodiny. Everett rozkrojil muffiny plastovým nožem napůl, protože prý civilizovaní lidé porovnávají chutě, než se rozhodnou pro celý muffin. Oba byly borůvkové, ale na to jsem mu upozornil až poté, co si je předstíral, že si je prohlíží.
Řekl jsem mu o svých knihách. Ukázal jsem mu, jak rozeznat monarchy od místokrále podle černé čáry přes zadní křídlo. Pak jsem předvedl svou imitaci hrocha.
Everett se zasmál tak hlasitě, že si sundal brýle a otřel si oči.
„To je alarmující úroveň přesnosti,“ řekl.
„Cvičím.“
Než odešel, otevřel jsem modrou složku.
Nelistoval rychle stránky ani nechválil každý obrázek veselým hlasem, kterým dospělí někdy používali, když se na něj přestali dívat. Prohlížel si každou kresbu. Všiml si, že jeden stůl měl čtyři nohy a druhý pět. Ptal se, proč květiny mění barvu a proč jedna snídaně obsahuje šest kousků toastu.
„To je sobota,“ vysvětlil jsem.
“Samozřejmě.”
Když došel k dvanáctému obrazu, položil si ho na kolena.
„Kdo je ta malá holčička?“
“Mě.”
„A co dospělí?“
„Ještě nevím. Proto nechávám jejich tváře prázdné.“
Díval se dolů na prázdné kruhy nad jejich rameny. Dlouho mlčel.
Everett se vrátil další neděli a neděli poté. Návštěvy byly pod dohledem, předvídatelné a běžné, takovým způsobem, jakým jsem s ním něco nepočítal. Některé dny jsme pobývali na zahradě. Když se ochladilo, využívali jsme malou čítárnu ve Willowbrooku.
Četl nahlas jednotlivé kapitoly z knih a pro každou postavu se snažil nahrát jiný hlas. Jeho králové zněli jako piráti, piráti jako unavení účetní a všechny jeho děti zněly úplně stejně.
„Vlastníš technologické firmy,“ řekl jsem mu jednou. „Neměl by ses v hlasech vyznat líp?“
„Ty dovednosti spolu naprosto nesouvisejí.“
Začal jsem si schovávat otázky na neděli. Ptal jsem se, jestli bydlí sám, jestli má v domě výtah a jestli bohatí lidé musí jíst zeleninu.
Řekl mi, že bydlí sám v kamenném domě v Rye, že tam je výtah, ale obvykle chodí po schodech, a že peníze ho nezbavily brokolice.
Také se ptal. Chtěl vědět, které úkoly raději dělám samostatně a kdy potřebuji pomoc. Pokud zapomněl a sáhl po mé židli bez ptaní, připomněl jsem mu to. Omluvil se a příště si to pamatoval.
Na konci druhého měsíce jsem už nenosila levandulové šaty při každé návštěvě. Everett mě viděl s inkoustem na prstech, drobky na košili a vlasy, které se nechtěly učesat. Přesto přišel.





