Ve třetím měsíci jsem se přestala otáčet k příjezdové cestě, kdykoli do Willowbrooku vjelo auto. Znala jsem zvuk jeho sedanu.
Jednu říjnovou neděli pokrývala zahradní cestu rudé listí. Everett seděl na lavičce pod dubem a dvakrát si odkašlal.
„Zníš, jako bys spolkl žábu,“ řekl jsem.
„To by tenhle rozhovor usnadnilo.“
Položil si obě ruce na kolena. „Josie, musím se tě na něco důležitého zeptat. Než to udělám, chci, abys pochopila, že ne je zcela přijatelná odpověď. Takže zatím ne. Nemusíš chránit mé city.“
Sevřel se mi žaludek.
„Rád bych si tě adoptoval,“ řekl. „Rád bych byl tvým otcem, kdybys mě chtěla.“
Zahrada se najednou zdála příliš tichá.
„Říkal jsi, že nehledáš dítě.“
„Ten den jsem tam nebyl. To byla tehdy pravda.“ Naklonil se dopředu. „Pravda je teď taková, že se na neděle těším celý týden. Chci vědět, co se stane v každé knize poté, co odejdu. Chci slyšet zvířecí dojmy, i když mám další ráno schůzky. Chci tě ve svém životě i v obyčejné dny, nejen v dny návštěv.“
„Víš, jak být tátou?“
„Ne. Mám podezření, že v některých věcech budu hrozný. Ale poučím se a budu se dál objevovat.“
Dotkl jsem se mosazného klíče na krku.
„Bude tam snídaně?“
Jeho výraz se tak rychle zkřivil, že jsem se zalekl, jestli jsem se zeptal špatně.
„Každý den,“ řekl. „Cvičil jsem pečení palačinek. Jsou hrozné.“
„Spáleno?“
„Některé z nich byly strukturálně nepoužitelné.“
Zasmála jsem se, pak jsem se chytila lavice a sesunula se z invalidního vozíku. Neměla jsem to dělat bez žádosti o pomoc a Everett se okamžitě pohnul. Udržel mě na nohou, aniž by mě zvedl, a dovolil mi sklouznout krátkou vzdálenost po lavici.
Objala jsem ho.
„Ano,“ řekla jsem mu do kabátu.
Objal mě, jako by se bál, že by nás sama radost mohla oba srazit k zemi.
Proces adopce poté probíhal rychle, i když ne tak rychle, jak se zdálo šestileté holčičce, která už začala počítat dny.
Everettovi právníci připravili dokumenty. Domácí pracovna byla schválena. Podél předních schodů kamenného domu v Rye byla postavena rampa. Ložnice v patře byla natřena levandulově a zařízena postelí, v jejímž čele byly police na knihy.
Everett mi ukázal fotografie, ale odmítl mi pokoj popsat jako můj, dokud soud umístění oficiálně neschválil.
„Doufám, že to bude váš pokoj,“ opravil se.
V tomto ohledu byl opatrný. Nikdy nechtěl, aby se naděje maskovala jako záruka.
Paní Dolanová, kuchařka, která v domě Ryeových pracovala roky, mi poslala vzorky barev a ručně psanou otázku, zda se palačinky počítají jako snídaně, pokud ten, kdo je dělá, nedokáže upéct kulatou.
Zakroužkoval/a jsem ANO.
Blížilo se konečné soudní jednání, když jsem navštívil dům Ryeových, zatímco Everett a jeho právník dokončovali další kontrolu adopčních dokumentů.
Právníkem byl Walter Hargrove, šedovlasý muž, který pracoval pro Everettovou rodinu třicet pět let. Bylo mu jednasedmdesát, byl precizní ve svém projevu a nikdy nepoložil složku na stůl, aniž by ji zarovnal s okrajem stolu.
Okresní úředník vydal můj originál rodného listu jako součást finální dokumentace.
To úterní odpoledne mi paní Dolanová podala talíř s plátky jablek a zeptala se mě, jestli si Everett nepřeje svačinu. Opatrně jsem si ho nesl na klíně a odkutálel se k jeho pracovně.
Dveře byly otevřené.
Everett seděl za svým stolem s certifikátem v rukou.
Nejdřív jsem si myslel, že dostal špatnou zprávu ohledně adopce. Jeho oči přejely po horním řádku, pak dolů a zastavily se. Znovu si přečetl stejnou pasáž. Papír se začal třást.
„Everette?“
Zdálo se, že mě neslyší.
„Jsi v pořádku?“
Vzhlédl. Jeho tvář ztratila barvu a oči měl vlhké.
„Josie.“ Jeho hlas se při mém jménu zachvěl. „Zlato, mohla bys mi najít paní Dolanovou? Potřebuji pár minut na telefonát.“
Strach se mnou prohnal rychlostí vzpomínek. Dospělí ztišili hlas, když se chystali rozhodnout, kam dítě patří.
Otočil jsem židli do chodby, ale do kuchyně jsem nešel. Zastavil jsem se za rohem, kde mě nemohl vidět.
Děti, které žily v ústavní péči, se naučily rozpoznávat rozdíl mezi soukromím a informacemi, které by mohly změnit jejich život. Věděl jsem, že naslouchat je špatné. Přesto jsem naslouchal.
Everett zavolal panu Hargrovovi.
„Waltere, příjmení na osvědčení je Pemberton.“ Chvíle ticha. „To bylo rodné příjmení mé matky. Matka uvedená zde je Tessa Adelaide Pemberton. Adelaide bylo jméno mé matky.“
Následovalo ticho.
Everett ztišil hlas. „Věděl jsi to, že? Před sedmi lety. Neříkej mi, že ne.“
Plátky jablek mi zůstaly na klíně nedotčené.
O deset minut později mě Everett našel na chodbě. Umyl si obličej, ale kůži kolem očí měl zarudlou. Nepředstíral, že neplakal.
Klekl si vedle mé židle, stejně jako to udělal pod dubem.
„Musím ti něco říct,“ řekl. „Je to velká věc a některé její části jsou stále nejisté. Řeknu ti přesně, co vím, protože jsem slíbil, že ti vždycky budu říkat pravdu.“
Vytáhl jsem Biscuita z tašky na boku židle a přitiskl si ho k hrudi.
„Jméno tvé matky bylo Tessa Pembertonová.“
Přikývl jsem. „Paní Prentissová mi to řekla.“
„Pamatuješ si ji?“
Prohledal jsem si v hlavě roztroušené obrazy. „Pamatuji si jednu písničku. A žluté auto.“
„To stačí. Byl jsi velmi mladý.“ Everett si místo klečení sedl na podlahu. „Víš, že zemřela při nehodě, při které jsi zranil nohy.“
“Ano.”
„Neznal jsem vaši matku. Ale informace ve vašem rodném listu mě vedou k domněnce, že by mohla být moje sestra.“
Zírala jsem na něj.
„Jméno mé matky před svatbou bylo Adelaide Pembertonová,“ pokračoval. „Právě jsem se dozvěděl, že měla dítě, když jí bylo sedmnáct, ještě než potkala mého otce. Dala ho k adopci a nikdy mi to neřekla. Dítě se jmenovalo Tessa.“
„Jako moje máma.“
„Ano. A prostřední jméno tvé matky bylo Adelaide.“ V krku se mu sevřelo, když polkl. „Nemyslím si, že tyhle detaily jsou náhoda.“
Vztahy se v mé šestileté mysli uspořádávaly pomalu.
„Jestli moje máma byla tvoje sestra, tak já jsem tvoje neteř.“
Everett vydechl, což znělo skoro jako smích a skoro jako vzlyk. „Ano.“
Prohlížela jsem si jeho tvář. „Věděl jsi, kdy jsi přijel do Willowbrooku?“
„Ne.“ Odpověděl, než jsem domluvila. „Přísahám ti, Josie. Šel jsem do zahrady, protože jsi seděla sama a nikdo se na tebe nezastavil. Když jsem přecházela ten trávník, neznala jsem tvé příjmení. Nevěděla jsem nic o tvé matce.“





