Adrian Voss byl o dva týdny později zatčen v chicagském hotelu a policie u něj našla další dokumenty, které dokazovaly, že se roky snažil převzít společnost Rowe Urban Development.

Byl obviněn z podvodu, vydírání a průmyslové špionáže a přiznal se, že Vanesse zaplatil a že Judith předal padělanou plnou moc.

Řekl však, že nejednal sám, ale že pracoval pro muže, který mu slíbil spoustu peněz, pokud zničí Rowe Urban Development.

Státní zástupce se ho zeptal, kdo je tento muž, ale Adrian Voss dlouho mlčel a nakonec řekl, že nemůže prozradit jeho jméno, protože by ho tento muž zničil.

V následujících týdnech hledali Ingrid Vogel a Graham Holt novou generální ředitelku a vybrali si Elenu Marshovou, dlouholetou zaměstnankyni, která ve společnosti pracovala dvacet let a kterou si všichni zaměstnanci vážili.

Elena Marshová udržela společnost pohromadě v těch nejtěžších chvílích a opakovaně varovala před chybami, kterých se Ethan dopustil, ačkoliv ji nikdo neposlouchal.

Jmenoval jsem ji novou generální ředitelkou a sám jsem se stal předsedou dozorčí rady, zatímco Graham Holt zůstal předsedou výkonné rady, aby společnost konečně řídili lidé, kterým se dá důvěřovat.

Zaměstnanci toto rozhodnutí oslavili a mnozí z nich za mnou přišli a řekli, že konečně znovu mají naději a že jsou hrdí na to, že pracují pro Rowe Urban Development.

Po soudním řízení jsem se nastěhoval zpět do svého starého bytu, nechal jsem vymalovat stěny, přeuspořádat nábytek a vyměnit zámky u dveří, abych se konečně mohl znovu cítit bezpečně.

Na krbovou římsu jsem položila fotografii své babičky z roku 1987 a šicí stroj Singer vedle ní, protože mi připomínala ženu, která mi vždycky říkala, že jsem dost silná na to, abych se bránila.

Znovu jsem začala pracovat a založila jsem nadaci na pomoc ženám, které byly v podobné situaci jako já a nevěděly, jak se dostat z těžkého manželství.

Elena Marshová mi pomohla vybudovat základy a řekla, že je hrdá na to, že je součástí společnosti, která je konečně opět řízena poctivě.

Daniel, mladý zaměstnanec, který mi pomáhal v prvních dnech po mém návratu, byl jmenován vedoucím stavebního oddělení a já jsem na něj byl hrdý, protože i přes své mládí to byl poctivý a pracovitý muž.

Ethan mi z terapie napsal dlouhý dopis, ve kterém se mi znovu za všechno omluvil a napsal, že se naučil, že láska by nikdy neměla být spojována se strachem a kontrolou.

Neodpověděl jsem mu, protože jsem věděl, že na některé dopisy odpověď nepotřebují, jen čas, a že mu mohu odpustit, až budu sám úplně uzdraven.

Jednoho klidného nedělního odpoledne jsem seděl na zahradě, pil čaj a četl si knihu a poprvé po mnoha letech jsem cítil, že můj život opět patří mně.

Slunce hřejivě svítilo, ptáci zpívali a já přemýšlela o tom, jak jsem onoho rána, když mi Vanessa shodila oblečení z balkonu, málem o všechno přišla, ale díky své odvaze jsem to všechno získala zpět.

V tu chvíli mi zazvonil mobil a na druhém konci linky byl Graham Holt a řekl, že za mnou musí okamžitě přijít, protože našel něco, co mi chce osobně ukázat.

Požádal jsem ho, aby přišel okamžitě, a netrpělivě jsem čekal, až za dvacet minut stál u mých dveří a držel v ruce zapečetěnou obálku, kterou jsem nikdy předtím neviděl.

Řekl, že tato obálka byla nalezena v trezoru Adriana Vosse a že obsahuje dopis adresovaný mně, který obsahuje pravdu o mém otci.

Třesoucíma se rukama jsem otevřel obálku, přečetl první řádky a cítil, jak se mi zastavilo srdce, protože v dopise stálo, že můj otec nezemřel při nehodě, ale že stále žije a žije ve Švýcarsku.

Napsal, že opustil rodinu, protože byl zadlužený a protože věřil, že nám jen ublíží, kdyby zůstal, a že na mě od té doby každý den myslí.

Napsal, že pověřil Adriana Vosse pozorováním společnosti Rowe Urban Development, protože chtěl vědět, zda je jeho dcera dostatečně silná na to, aby vedla společnost, kterou jeho matka kdysi založila.

Graham Holt řekl, že po zatčení Adriana Vosse kontaktoval můj otec policii a že má v úmyslu za pár dní přijet do Denveru, aby mi konečně řekl pravdu.

Vstal jsem, šel ke vchodovým dveřím a podíval se na ulici a v tu chvíli před mým domem zastavilo taxi a vystoupil z něj muž, který vypadal přesně jako můj otec na starých fotkách.

Měl na sobě tmavý kabát, v ruce držel starý kufr a díval se na můj dům, jako by se konečně po mnoha letech vracel domů.

Kdo stál za Adrianem Vossem, o kterém jsem od dětství věřil, že je mrtvý?