Lidé slyší slovo bestseller a představují si, že někdo má štěstí.

V té době jsem psal už devatenáct let.

V šuplíku jsem měl čtyři cvičné romány.

Jediné, co jsem nikdy nezažil, bylo, že by mi jeden člověk bez smíchu řekl, že bych mohl být ve skutečnosti dobrý.

Aaron nenapsal moji knihu.

Právě mi vyndala z hlavy to červené pero.

V červenci jsem udělal chybu.

Nebo jsem to možná potřeboval/a zvládnout.

Ukázal jsem to své rodině.

Myslím, že jsem byl tak šťastný, že jsem zhloupl.

K nedělní večeři jsem přinesl vytištěných prvních padesát stránek.

Po koláči jsem řekl: „Hele. Napsal jsem knihu. Zkusím ji vydat.“

Táta se na mě podíval.

„Kniha jako Meredith?“

„Tak nějak.“

Máma se zdvořile usmála.

„No, to je ale něco?“

Pak se otočila k mé sestře.

„Mare, měla by ses na to podívat. Poznáš to.“

Meredith natáhla ruku.

První stránku četla ve stoje.

Přesně tak, jak mi četla ten příběh o mluvícím traktoru, když mi bylo osm.

Pak přelistovala, zastavila se někde uprostřed, přečetla si odstavec a začala se smát.

„Dev,“ řekla. „Tohle je odpad. Jako opravdový odpad.“

Máma se zamračila.

„Meredith.“

„Cože? Jsem upřímný. Chceš, abych mu lhal?“

Zamávala stránkami.

„Pořád píšeš, jako by ti bylo jedenáct. Nikdo nevydá knihu o liniáři. Kdo si to vůbec přečte? Ostatní liniáři?“

Znovu se zasmála a musela odložit ledový čaj.

„To je ale milé. Je to milý koníček.“

Táta se podíval na stránky.

„No,“ řekl, „ona to bude vědět.“

Vzal jsem si stránky zpátky.

Přeložil jsem je napůl a dal si je do zadní kapsy.

A v tomhle se věci změnily oproti tomu, když mi bylo jedenáct.

Cestou domů jsem zavolal Aaronovi.

Řekl jsem jí všechno.

Na vteřinu mlčela.

Pak se zeptala: „Devone, nemá tvoje sestra někde v poličce knihu?“

“Žádný.”

„Pak to není ta, pro kterou píšeš.“

V pondělí ráno se Aaron podíval přes náš stůl u Naen’s.

„Pošli to.“

Tak jsem to udělal/a.

Během následujících tří měsíců jsem rozeslal dopisy s dotazy šedesáti literárním agentům.

Padesát devět z nich řeklo ne nebo nikdy neodpovědělo.

Jeden z nich si v říjnový pátek vyžádal celý rukopis.

Následující středu mi zazvonil telefon, když jsem byl asi dvanáct metrů ve vzduchu v kbelíku nad Fourth Street.

Tehdy jsem nedokázal odpovědět.

Zavolal jsem zpátky z auta u oběda.

Agentka se jmenovala Margot. Byla v New Yorku a mluvila tak rychle, že jsem měl pocit, jako by si z ní někdo účtoval každou minutu.

„Přečetla jsem to za den,“ řekla. „Ráda bych vás zastupovala. Máte toho víc?“

„Mám další čtyři.“

Nastala pauza.

„Ještě čtyři knihy?“

„Nejsou tak dobří.“

„Stejně je pošli.“

Pak řekla něco, na co jsem nikdy nezapomněl.

„Kdo přečte pět knih dříve, než si ji někdo pustí, není amatér.“

Když hovor skončil, seděl jsem v autě se sendvičem na klíně.

Můj mistr Arch seděl poblíž. Arch byl velký, tichý muž s šedým knírem a emocionálním rozsahem jako sloupek plotu, pokud se ovšem něco doopravdy nestalo důležité.

„Co to bylo?“ zeptal se.

„Myslím, že jsem právě sehnal literárního agenta.“

Arch o tom uvažoval.

„Je to dobré?“

„Myslím, že ano.“

Kývl směrem k mému sendviči.

„Tak jez. Pořád tu tyč na Zorově ulici máme.“

V lednu 2025 Margot prodala knihu newyorskému nakladateli.

Nebyla to žádná velká dohoda.

Byl to skutečný.

Splatil jsem si vlastní nákladní auto, zbytek dal do banky a pokračoval v práci.

Měl jsem rád svou práci.

Řekl jsem to rodině u nedělní večeře.

„Prodal jsem tu knihu. Koupil ji nakladatel.“

Tátova první otázka byla: „Jaký je to plat?“

“Dost.”

„Jen se ptám, aby tě neoklamali.“

Máma mě poplácala po ruce.

„To je skvělé, zlato. Ale nenech si z toho udělat pořádný tah. Meredith má magisterský titul.“

Meredith neřekla nic.

Nakrájela si dušené maso na tak malé kousky, že to vypadalo, jako by podstupovala operaci.

Ten večer napsala na Facebook:

Jsem na svého malého bratra tak hrdý. Doufám, že si pamatuje, kdo ho naučil, kam patří čárky.

Nechal jsem to být.

Myslel jsem si, že to bolí.

Její román byl v desátém roce úvodního vydávání.

Její mladší bratr, ten chlapík, co lezl po tyčích, prodal knihu.

Kniha vyšla v dubnu.

Twyla, která vlastnila malé knihkupectví o dva domy výš od Naen’s, ho dala do výlohy s ručně psanou cedulí.

Na podpis se dostavilo asi šedesát lidí.

Dorazila polovina mé posádky.

Aaron stál vzadu u kuchařek a celou dobu se usmíval.

Maminka přišla asi na deset minut.

Nechala mě podepsat kopii.

„No, proboha,“ řekla.

Pak odešla, protože potřebovala začít s večeří.

Táta zůstal doma, aby se díval na Cardinals.

Meredith řekla mámě, že má práce k ohodnocení.

Byla sobota.

Pak, v červnu, mi Margot zavolala ve středu večer.

„Sedíš si?“

„Jsem ve vaně.“

To byla pravda.

Devatenáct hodin jsem měl bouřkové volání a bolel mě každý sval, co jsem měl.

„Ještě lepší,“ řekla Margot. „Dostala ses na seznam.“

Zpočátku jsem jí nerozuměl/a.

„Jaký seznam?“

„Seznam bestsellerů, Devone.“

Číslo jedenáct.

Moje kniha.

Ten odpadkový.

Nejdřív jsem zavolal Aaronovi.

Křičela tak hlasitě, že jsem si musel odtáhnout telefon od ucha.

Pak náhle ztichla.

„Věděl jsem to.“

“Co?”

„Věděl jsem to.“

Pak znovu vykřikla.

Volal jsem mámě.

„To je ale hezké, zlato.“

Řekla to stejným tónem, jaký by použila, kdybych jí řekl, že jsem našel pneumatiky ve slevě.

Pak dodala: „Jen buď k sestře jemná. Víš, že se s tím trápí.“

Kniha zůstala na seznamu šest týdnů.

Meredith se celé léto zhoršovala.

Na maminčiných narozeninových oslavách v červenci byl dům plný tet, sestřenic a dětí.

Jedno z dětí mě požádalo, abych mu podepsal/a jeho výtisk.

Z gauče, dostatečně hlasitě, aby ji všichni slyšeli, Meredith řekla: „Upřímně, vydají cokoli, co se prodává. Je to kniha o letištích. To není kritika. Je to jen kategorie.“

Teta Věra, žena matčina bratra, vzhlédla.

„No, líbilo se mi to.“

Meredith se na ni usmála výrazem, jaký byste věnovali psovi, který vám hrdě donesl na verandu něco mrtvého.

„To je tak milé, teto Vero.“

Podepsal jsem dětem knížku.

Bodiemu jsem napsal:

Nikdy nedovol, aby ti někdo říkal, že tvé příběhy jsou brak.

Meredith si to přečetla přes mé rameno.

Nic neřekla.