Máma vydala tichý zraněný zvuk.
„Devone, zlato. Tvému otci to byly šedesátiny. Meredith to celé naplánovala. Bylo to překvapení. Nedokázali jsme mu prostě říct ne.“
„Řekl jsi mi ano.“
“Co?”
„Volala jsi mi. Říkala jsi, že přijedete všichni tři.“
„No, mysleli jsme si, že si ten svůj přestěhujete.“
„Proč bych si měl/a přesouvat datum narození?“
Máma mávla rukou.
„Ale nebyla to opravdová narozeninová oslava. Byla to knižní párty. Knižní párty si můžeš užít kdykoli.“
Podíval jsem se na ni.
Odvrátila zrak směrem k mé ledničce.
Pak si Meredith sundala sluneční brýle.
„Dobře, můžu mluvit? Protože tohle je vážně šílené.“
Čekal jsem.
„To, co děláš, je finanční zneužívání. Nemůžeš si lidi vynucovat, aby se na tobě spoléhali, a pak jim to rozdávat, protože ti někdo ublížil na citech. Vydělávám 26 000 dolarů ročně, Devone.“
„Splácel jsem ti půjčku.“
“Ano.”
„Teď už nejsem.“
Zvedla obočí.
„To není zneužívání, Mare. To si splácíš vlastní půjčku.“
Zkřížila si ruce.
Pak konečně řekla, proč si vlastně přišli říct.
„Podívej, nejsem tu ani kvůli penězům. Myslím, že mi něco dlužíš.“
Skoro jsem se zasmál.
“Co?”
„Pracuji na svém románu déle než ty na čemkoli z tohohle. Teď máš v New Yorku agenta, který zřejmě bere kohokoli.“
Táta se vedle ní pohnul, ale nic neřekl.
Meredith pokračovala.
„Takže tohle je fér. Dej mi Margotino číslo. Zavolej jí nejdřív. Řekni jí, že jsem v pořádku. To je to nejmenší, co po sobotě můžeš udělat.“
Zíral jsem na ni.
„Po sobotě?“
„Víš, co tím myslím.“
„Po mé sobotě.“
Táta vstoupil do hry.
„Devone, to ona tě přivedla k psaní, synu. Vyhrávala ceny, když jsi ještě jedl pastelky. Pomoz své sestře.“
Podíval jsem se na Meredith.
„Nepotřebuješ Margotino číslo.“
Zamračila se.
“Promiňte?”
„Už máš její e-mail. Napsal jsi jí 9. července.“
Meredith se zarazila.
Jen tak to dokážu popsat.
Jako televize, když bliká proud.
„Řekl jsi jí, že jsi můj první redaktor.“
Nikdo nepromluvil.
„Řekla jsi jí, že jsi mě naučila všechno, co vím o struktuře. Margot mi to přeposlala, protože když někdo tvrdí, že upravil knihu jejího klienta, tak si to ověří.“
Máma se otočila k Meredith.
„Meredith, napsala jsi jeho agentovi?“
„Byl jsem na síti.“
„Řekl jsi jí, že jsi můj redaktor,“ řekl jsem.
„Byl jsem s tím slovem štědrý.“
Táta zvedl ruku.
„Počkej. Nic tím nemyslela vážně…“
„Odpověď zní ne.“
Zastavil se.
„Ne tomu číslu. Ne volání Margot. Ne náklaďáku. Ne půjčce. To je všechno.“
Meredith na mě zírala.
„Vážně to chceš udělat kvůli jedné párty?“
„Nebyla to jedna párty.“
Mámě se zalily slzami oči.
Dívala se na tátu tak, jak to dělala vždycky, když chtěla, aby převzal velení.
Táta jí položil ruku na rameno.
„Nevím, odkud tohle bereš,“ řekl.
Neodpověděl jsem.
Došel jsem ke vchodovým dveřím a otevřel je.
Odešli.
Ve dveřích si Meredith znovu nasadila sluneční brýle.
Pak se otočila.
„Víš, v čem je tvůj problém, Deve? Vždycky sis všechno bral tak osobně.“
Než jsem odpověděl, nepřemýšlel jsem.
„Bylo mi jedenáct.“
Pak jsem zavřel dveře.
Netušil jsem, proč ta slova vyšla.
O čtyři dny později jsem to pochopil.
Tu sobotu bouře přicházející z Kansasu srazily na zem asi čtyřicet tyčí ve třech okresech.
Pracoval jsem třicet jedna hodin během dvou dnů.
Kolem dvacáté hodiny stál Arch vedle auta, podíval se na mě a řekl: „Slyšel jsem, že tvoji rodiče jeli k jezeru.“
“Jo.”
Přemýšlel o tom.
„Hm.“
To bylo vše.
Ocenil jsem to víc, než dokážu popsat.
Když skončily práce v bouřce, vrátil jsem se ke svému běžnému režimu.
Naen’s v 5:30.
Druhá kniha na mém notebooku.
Aaron dorazí kolem šesté.
V té době už většina obyvatel Hlavní ulice něco slyšela o prázdném hostinci Elks Lodge.
Roy měl na muže, který mluvil tak málo, velkou pusu.
Mamka volala v úterý.
„Meredith to opravdu bolí,“ řekla. „Nespí.“
„Nebudu splácet půjčku.“
„Devon—“
„Chvíli ne. Nikdy.“
„Nechápu, odkud se tohle bere.“
„Já vím. To je tak nějak všechno.“
Zavěsila.
Pak jsem udělal něco, o čem jsem přemýšlel už od neděle.
Zavolal jsem Royovi.
„Je sál otevřený dvacátého devátého srpna?“
“To je.”
„Chci to.“
Tentokrát jsem rodině neposílal pozvánky.
Ptal jsem se lidí osobně.
Arch a posádka.
Jejich manželky.
Naen.
Twyla.
Aaronovi rodiče.
Dva vysloužilí linioví dělníci, kteří mi napsali dopisy po přečtení knihy.
Objednal jsem si grilování za šedesát.
Když mě žena u pultu poznala, usmála se.
„Ach, ty zase. Tentokrát větší dav?“
„To je ten nápad.“
Aaron měla svůj vlastní projekt.
Připravovala v knihovně výstavu děl místních autorů a chtěla něco z doby, kdy jsem byl dítě.
„Kde to začalo,“ řekla.
Přesně jsem věděl, co jí můžu dát.
O několik let dříve mi máma předělala dětský pokoj na šicí dílnu a v garáži mi nechala tři kartonové krabice.
Na každém z nich bylo fixou napsáno DEVON.
Nikdy jsem je neotevřel/a.
Tu neděli večer, když jsem se konečně dostal domů z práce v bouřce, jsem odtáhl krabice do kuchyně.
Prostřihl jsem pásku.
Trofeje z malé ligy.
Staré vysvědčení.
Školní fotografie.
Na dně druhé krabice jsem našel hromadu spirálových sešitů.
Moje příběhy.
Mluvící traktor tam byl.
Stejně tak i směšný komiks, který jsem nakreslil o psovi, který byl policistou.
Pak jsem uviděl zelený zápisník.
I po všech těch letech jsem to okamžitě poznal.
Obálka byla zkroucená.
Stránky zažloutly.
Otevřel jsem to.
V horní části první stránky bylo červeným perem napsáno:
ODPADKY.
Tlak pera pronikl na list pod ním.
Začal jsem otáčet stránky.
Čáry skrz mé věty.
Přeškrtnutá slova.
Nad nimi byla Meredithiným rukopisem napsána nová slova.
Šipky pohybující věcmi.
Nudný.
Žádný.
Ať je to ještě smutnější.
Pak jsem došel na konec.
Chlapec najde Rufuse pod verandou souseda.
Moje poslední věta byla přeškrtnutá.
Meredith na okraj napsala nový.
Dlouho jsem seděl u kuchyňského stolu.
Co mě zasáhlo jako první, nebyl hněv.
Bylo to tím, jak malé bylo mé písmo.
V pondělí ráno jsem přinesl krabice do knihovny.
Dal jsem Aaronovi zelený zápisník se vším ostatním.
Moc jsem toho nevysvětloval.
Část mě chtěla vidět, jestli si všimne toho, čeho jsem si všiml já.
O dvě hodiny později mi zazvonil telefon, když jsem měl polední pauzu.
Áron.
„Zvláštní otázka.“
“Dobře.”





