„Devon—“

„Ne. V tom máš pravdu. Bylo mi jedenáct.“

Položil jsem ruku vedle zápisníku.

„Dala jsem ti tu nejlepší věc, jakou jsem kdy napsala, protože jsi byla moje starší sestra a já si myslela, že se v knihách vyznáš. Ty jsi přes to napsala nesmysly. Smála ses mi. Pak jsi šla do svého pokoje a napsala to na stroji.“

„To není—“

„A ty jsi vyhrál.“

Zastavila se.

„Máma koupila rámeček. V novinách otiskli tvou fotku. A už osmnáct let mi všichni v téhle rodině říkají, že spisovatelkou byla moje sestra.“

Maminka začala mluvit.

„Devone, zlato—“

„Ne, mami. Dojedu to.“

Ta slova překvapila i mě.

„Už dlouho jsem to nedokončil.“

Podíval jsem se zpátky na Meredith.

„Máš magisterský titul ve čtení, Mare. Čtením se živíš. A za třicet let jsi nikdy nepřišla na to, že já taky umím číst.“

Ve dveřích se objevila Jodie, Archova žena, s hromadou talířů.

Zastavila se.

Neodešla.

„Jedenáct let na první kapitole,“ řekl jsem. „Jedenáct let. Archova parta navlékne před obědem víc drátu, než jsi napsal od doby, co jsem si koupil svůj první lezecký pás.“

Někdo u dveří vydal zvuk, který mohl být smíchem, ale pak ho proměnil v kašel.

„Jedinýkrát, když jsi něco dokončil, bylo to moje.“

Meredith ztvrdla v očích.

Pokračoval jsem.

„Učíte na vysoké škole kurz o plagiátorství. Stojíte před osmnáctiletýma a říkáte jim, aby neodevzdali práci někoho jiného. Viděl jsem vaše osnovy. Vy jste je zveřejnil.“

Táta otevřel ústa.

Zvedl jsem jednu ruku.

K mému překvapení to zavřel.

„A na jeho krádež jsi potřeboval čtyři dny.“

Meredith na mě zírala.

„Čtyři dny od jedenáctiletého dítěte s baterkou. Měl jsi náskok a červené pero a jediné, co jsi změnil, bylo jméno psa a konec.“

Poklepal jsem na poslední stránku.

„A konec byl horší.“

Máma si zakryla ústa rukou.

Nedokázala jsem poznat, jestli se chce smát, nebo plakat.

Možná by to taky nedokázala.

„Moje byla lepší. Bylo mi jedenáct a moje byla lepší.“

Meredith se podívala na tátu.

Nedíval se na ni.

Zíral do zápisníku.

„A pak jsi napsal e-mail mé agentce,“ řekl jsem. „Řekl jsi jí, že jsi mě naučil všechno, co vím.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Víš co? Možná jsi mě něco naučil.“

Meredithin výraz se změnil.

„Naučil jsi mě, abych ti nikdy nic neukazoval.“

V místnosti se rozhostilo velké ticho.

„Trvalo mi asi šestnáct let, než jsem se s tím ponaučením vyrovnal. A trvalo to, než mě s tím dostal někdo jiný.“

Kývl jsem směrem k Aaronovi.

„Mimochodem, to je Aaron.“

Máma se na ni podívala.

Aaron od dveří lehce a neohrabaně zamával.

„Mami, před dvěma týdny ti napsala přání. Chtěla ti ho dát na mé narozeninové oslavě. Moc by se ti líbila.“

Máma zírala na Aarona, jako by viděla někoho, koho si nějak nevšimla, i když tam celou dobu byla.

„A ještě jedna poslední věc,“ řekl jsem. „Pak se vracím na svou párty.“

Podíval jsem se na Meredith.

„Nejlepší věta, kterou jsi napsal za jedenáct let, byla ‚nulový signál pro mobilní telefony‘.“

Nechal jsem slova ležet.

„A to byla taky lež.“

Meredith se zalily slzami.

Obrátila se k tátovi, stejně jako celý život, když se něco pokazilo, a chtěla, aby problém vyřešil.

Táta se na ni stále nedíval.

Díval se na zelený zápisník.

„S tím vyhrála cenu,“ řekl pomalu.

Nikdo neodpověděl.

„Dali jsme to do novin.“

„Jo, tati.“

Podíval se na mě.

„Udělali jsme to.“

Meredith se zlomil hlas.

„No, doufám, že jsi šťastný. Ponížil jsi mě.“

Podíval jsem se na ni.

„Ne, Mare. Jen jsem si četl.“

Zamrkala.

„Všichni vždycky říkali, že jsi v téhle rodině spisovatel.“

Vzal jsem si zelený zápisník.

„Ukázalo se, že měli pravdu. Jen jsi potřeboval, abych to nejdřív napsal já.“

Nechal jsem antologii na pultu.

Patřilo to knihovně.

Pak jsem vyšel z kuchyně a vrátil se do své skupiny.

Twyla se snažila přesvědčit Archa k tanci.

Naen krájela koláč.

Lidé jedli grilované jídlo a smáli se.

Aaron ke mně přistoupil a vzal mě za ruku.

Nic neřekla.

Chvíli jsme stáli vedle sebe a pozorovali místnost.

Moje rodina odešla asi o pět minut později.

Roy mi řekl, že máma nechala dárkovou tašku na stole vedle vchodu.

Nikdy jsem to neotevřel/a.

Pořád je to u mě v garáži s ostatními krabicemi.

Takhle to teď je.

Táta si sám platí splátky za kamion.

Ukázalo se, že to mohl dělat celou dobu.

U jezera už žádné rodinné víkendy nebyly.

Meredith si sama platí studentskou půjčku.

Aby to mohla udělat, sehnala si v sobotu druhou práci.

V knihkupectví Twyla.

Já vím.

Taky jsem tomu nevěřil/a.

Twyla mi řekla, že si Meredith najala, protože „ta holka umí abecedně psát“.

To jí dám.

Každou sobotu ráno Meredith otevírá krabice s novými zásilkami.

Každou sobotu jedna z těch krabic obsahuje výtisky mé knihy.

Twyla říká, že Meredith je beze slova doplňuje.

Velmi úhledně.

Twyla také říká, že ji k tomu nejdřív nutí.

Máma sundala novinový výstřižek.

Vím to, protože mi minulý týden bratranec poslal fotku chodby.

Rám je pryč.

Zůstal tam jen hřebík a světlejší obdélník barvy, kde to viselo po všechny ty roky.

Máma mi nevolala.

Nevolal jsem jí.

S tím jsem v pohodě víc, než jsem čekal/a.

Nikdo ve městě ode mě celý příběh neslyšel.

Nikdy jsem o tom nepsal/a.

Ale Roy byl venku před kuchyní.

Jodie stála ve dveřích.

A Joplin není zrovna velké místo.

Minulý týden jsem odevzdala Margot druhou knihu.

Na stránce s poděkováním jsem za Aaronem, Archem, Naenem, Twylou, Royem a mým týmem přidal ještě jeden řádek:

A také mé sestře, která si mou práci přečetla jako první v roce 2008.

Margot zavolala druhý den ráno.

Smála se téměř celou minutu.

Pak řekla: „Nech si to.“

Pořád píšu u Naena každé ráno v 5:30.

Aaron stále chodí kolem šesté.

V poslední době sedí vedle mě, místo naproti mně.

Dnes ráno jsem vytiskla první kapitolu třetí knihy a nechala ji na její straně stolu, zatímco jsem šla k baru pro další kávu.

Když jsem se vrátil, na první stránce byl přilepený žlutý lepící lístek.

Dvě slova.

Ne odpadky.

Dal jsem si vzkaz do peněženky.