Několik vteřin se smích valil arizonskou pouští jako vlna, která se odmítala zlomit.

Mason Reed stál vedle střelecké lavice a vyhříval se v ní.

Potlesk přijal teatrální úklonou, jednu ruku si přitiskl na hruď a druhou natáhl ke Claire Bennettové, jako by právě publiku představil největší komediální počin roku.

Claire zůstala tam, kde byla.

Puška bezpečně spočívala na lavici.

Její prsty se uvolnily kolem pažby a sluneční světlo osvětlovalo vybledlou látku její šedé mikiny s kapucí.

Pramen hnědých vlasů jí unikl z culíku a v suchém pouštním vánku se jí lepil na tvář.

Nedívala se na telefony.

Nedívala se na diváky.

Dívala se za elektronické terče.

Pět set metrů odtud se nad zemí třpytilo horko a zkreslovalo vzdálenou krajinu, až se ocelové konstrukce zdály vznášet ve vzduchu.

Claireiny oči sledovaly linii, na kterou se nikdo jiný nedíval.

Pak jednou zamrkala a odstoupila od lavičky.

Mason si všiml.

“Už odcházíš?”

Zastavila se.

Usmál se na dav.

„Předpokládám, že pět ran může být vyčerpávajících, když nejste zvyklí na tlak.“

Pár lidí se znovu zasmálo.

Claire k němu otočila hlavu.

Poprvé to odpoledne se mu podívala přímo do očí.

“Už jsem skončil/a?”

Masonův úsměv se rozšířil.

“Co?”

„Řekl jsi pět ran.“

Vystřelil jsem pět ran.

Jsem hotový/á?”

Na té otázce bylo něco, co mu ztvrdilo výraz.

To nebylo to, na co se ptala.

Bylo to tak, jak se zeptala.

Žádná výzva.

Žádný hněv.

Žádný pokus se bránit.

Zněla jako někdo, kdo potvrzuje splnění úkolu.

Mason se rychle vzpamatoval.

„Pokud byste nechtěl dát publiku další důvod k smíchu.“

Claire pohlédla na výsledkovou tabuli.

“To nebude nutné.”

Odvrátila se.

Pohyb měl střetnutí ukončit.

Diváci měli své záběry, Mason svůj vtip a další závodník čekal, až se uvolní palebná čára.

Hlavní rozhodčí Nathan Hayes se ale už na dav nedíval.

Díval se na elektronický displej s bodováním.

Pod Claiřiným dočasným identifikačním číslem soutěžícího leželo pět prázdných výsledků.

Na první pohled displej neukazoval nic neobvyklého.

Systém zaznamenal pět střel bez udělení bodů.

Přesně to se všem zdálo, že se stalo.

Přesto Nathan strávil dvacet šest let prací na střeleckých soutěžích, z toho čtrnáct let jako hlavní rozhodčí.

Věděl, jak se chová systém bodování, když soutěžící mine určený cíl.

Také věděl, jak se chová, když systém nezaregistruje výstřel.

To nebylo totéž.

Skutečný neúspěch obvykle vyvolal zaznamenanou událost střely.

Elektronický cílový systém dokázal identifikovat přibližný bod zásahu v závislosti na vybavení a konfiguraci bodování.

I když soutěžící nezískal žádné body, systém si obvykle uchoval stopu události.

Clairein displej ukazoval pět prázdných položek.

Ne pět nul.

Ani pět zaznamenaných dopadů mimo bodovací kruhy.

Pět prázdných míst.

Nathan sklonil podložku pod papíry.

“Vydrž.”

Jeho hlas nebyl hlasitý, ale něco v něm se neslo přes nejbližší úsek palebné linie.

Smích dozníval v rozptýlených okapích.

Mason se k němu otočil.

“Všechno v pořádku, šéfe?”

Nathan neodpověděl hned.

Přešel k bodovacímu stolu, kde za dvěma monitory seděl mladý technik.

Technik, muž s úzkými rameny jménem Peter Collins, se usmíval na video na svém telefonu.

Když uviděl Nathana, jak se blíží, rychle položil zařízení displejem dolů.

„Ukažte mi záznam o střelbě ze stanoviště dvanáct,“ řekl Nathan.

Petr zamrkal.

„Stanice dvanáct?“

„Stanice Claire Bennettové.“

Posledních pět výstřelů.“

Petr pohlédl na obrazovku.

„Není co ukázat.“

Neregistrovali se.“

Nathan položil svou desku sešitu na stůl.

“To je to, co chci pochopit.”

Petr proklikl dvěma okny.

Elektronický terčový systém byl nakonfigurován tak, aby zaznamenával jednotlivé výstřely, souřadnice skóre a stav systému.

Data obvykle pro diváky nebyla zajímavá.

Většina soutěžících to nikdy neviděla, pokud nezpochybnila skóre.

Nathan ale pozoroval technikův výraz, když se informace objevila.

Petr se přestal usmívat.

“To je divné.”

“Co je?”

“Neexistuje žádný záznam o dopadu.”

“Pětkrát?”

Petr se naklonil blíž k monitoru.

Procházel časová razítka.

“Pětkrát.”

Nathan cítil, jak se mu žaludkem prohnala první studená vlna neklidu.

“Před prvním výstřelem zkontrolujte stav cíle.”

Petr otevřel deník vybavení.

Objevila se řada zelených indikátorů.

Stabilní výkon.

Síť stabilní.

Cílové pole online.

Žádná aktivní porucha.

Pak se v sekundárním poli objevilo varování.

Displej zaznamenal dříve toho rána krátké přerušení synchronizace.

Petr se zamračil.

“To bylo vyřešeno před veřejnou demonstrací.”

“Kým?”

Petr otevřel historii údržby.

Jeho rty se lehce pootevřely.

„Žádost podal technický tým Masona Reeda.“

Nathan se na něj podíval.

“Proč?”

„Píše se tam, že požádali o ověření kalibrace.“

“Už nějaký provedli?”

Petr znovu sroloval.

“Podle toho ano.”

„Podle koho?“

Petr zaváhal.

“Schválení bylo zadáno na základě pověření hlavního technického operátora.”

Nathan zíral na jméno uvedené u záznamu.

Znal toho operátora.

Pracoval s tím mužem šest let.

Vstup byl schválen na dálku, zatímco operátor byl zaznamenán jako účastník instruktáže o vybavení na opačné straně střelnice.

Nathan cítil, jak se mu prsty sevřely na okraji stolu.

„Petře, chci kompletní kopii toho deníku.“

Nic neměňte, nerestartujte systém a nemažte mezipaměť.

Petr vzhlédl.

“Šéfe, děje se něco?”

Nathan sledoval, jak Claire jde k vyhrazené hranici pro diváky.

Pohybovala se pomalu, ruce měla viditelné a dál od vybavení.

Dodržela všechny bezpečnostní pokyny, aniž by jí bylo připomínáno.

Nikdy se zbytečně nedotkla ovládacích prvků pušky, nikdy se při jejím držení neotočila k davu a nikdy nedovolila divákům, aby ji odváděli od palebné čáry.

Lidé, kteří se jí smáli, si toho vůbec nevšimli.

Nathan si toho všeho všiml.

„Ještě nevím,“ řekl.

Pak se znovu podíval na obrazovku.

„Ale mám v úmyslu to zjistit.“ *** Claire už téměř dosáhla hranice, když za sebou uslyšela kroky.

„Slečna Bennettová.“

Zastavila se.

Nathan se bez spěchu přiblížil.

Teď už s sebou neměl žádnou podložku a obvyklou autoritu v jeho postoji nahradilo něco opatrnějšího.

Claire zblízka viděla šediny v jeho vlasech a slabé vrásky kolem očí.

Jeho výraz nebyl rozzlobený a nebyl ani přátelský.

Hledalo se.

„Hlavní rozhodčí Hayes,“ řekla.

“Víš, kdo jsem.”

„Vaše jméno je na tabuli funkcionářů.“

“Většina lidí si to ani nečte.”

“Ano.” or “Ano.” or “Ano.”

Nathan si prohlížel její tvář.

V jejím výrazu nebyl žádný triumf.

Spíš vypadala unaveně.

“Nevadilo by vám jít na chvilku se mnou?”

“Jsem v nesnázích?”

“Žádný.”

“Podal někdo stížnost na bezpečnost?”

“Žádný.”

„Pak můžu tady odpovědět na vaše otázky.“

Nathan pohlédl směrem k kamerám a hloučku diváků, kteří je stále sledovali.