Daniel tiše řekl: „Teď se s ním nemusíš konfrontovat.“
„Nepůjdu.“
„Co budeš dělat?“
„Položte jednu otázku.“
Šla k Jackovi.
Daniel ho následoval, ale zůstal zpátky.
Emma se zastavila o několik metrů dál.
Jack se na ni podíval.
“Co?”
Nadechla se na jeden nádech.
„Věděl jsi, že můj otec mluvil pravdu?“
Jack se podíval na Daniela.
Pak kamery.
Pak Ema.
„Bylo mi sedmnáct.“
„To není odpověď.“
„Nezacházel jsem s vybavením.“
„To není odpověď.“
Jack sevřel čelist.
Ema čekala.
V jejím postoji nebyl žádný hněv.
Pouze klid.
Nakonec Jack řekl: „Věděl jsem, že něco viděl.“
Emmin výraz se změnil.
Daniel přestal dýchat.
“Co?”
zašeptala.
Jack ho okamžitě opravil.
„Myslím tím, že si myslel, že něco viděl.“
Ema zírala.
“Žádný.”
Nic.
„Říkal jsi, že to víš.“
Jack si jednou rukou přejel po čelist.
„Emmo.“
Použití jejího jména ji zraňovalo.
Daniel viděl.
Udělala malý krůček blíž.
„Znal jsi ho dost dobře na to, abys znal moje jméno.“
Jack neřekl nic.
„Poznal jsi tu mikinu s kapucí.“
Jeho tvář se změnila.
Ema si toho všimla.
„To bylo ono.“
Jack zavřel oči.
Šedá mikina s kapucí.
Michaelův.
Emmě se zlomil hlas.
„Poznal jsi to.“
Jack se odvrátil.
“Když?”
Umlčet.
„Před prvním výstřelem?“
Žádná odpověď.
„Před druhým?“
Jack polkl.
„Až budeš držet pušku.“
Emma se lehce pokrčila ramena.
Podívala se dolů.
Pak se vraťte zpět.
„Věděl jsi, kdo mě to naučil.“
“Ano.”
„A ty ses pořád smál.“
Jackovi se zalily oči slzami.
„Zpanikařil jsem.“
Ema se tiše zasmála.
Zvuk byl zničující.
„Všichni zpanikařili.“
Nic.
“Vy.”
Nic.
„Úředníci.“
Nic.
„Sponzoři.“
Podívala se na Daniela.
“Mě.”
Daniel to cítil.
Emma se otočila zpět k Jackovi.
„A táta to všechno nějak zaplatil.“
Jackův obličej se ztuhl.
zeptala se Ema znovu.
„Věděl jsi, že měl pravdu?“
Jack zašeptal: „Ne všechno.“
„Ohledně kompenzátoru.“
Umlčet.
Jack se podíval k technickému stolu.
Černý mechanismus spočíval pod kontrolními světly.
Zavřel oči.
“Ano.”
Ema se přestala hýbat.
Daniel slyšel, jak se Kyle nadechl.
Jack pokračoval.
„Věděl jsem, že to tým pro vybavení testoval.“
Nic.
„Věděl jsem, že to není v seznamu.“
Nic.
„Neznal jsem všechna pravidla.“
Ema zírala.
„Bylo ti sedmnáct.“
“Ano.”
„A co se pak stalo?“
Jack se na ni podíval.
Její hlas ztvrdl.
„Stal ses šampionem.“
Nic.
„Stal ses bohatým.“
Nic.
„Vybudovali jste firmu kolem designu.“
Jackovi se sevřela ústa.
Ema pokračovala.
„A mému otci pořád říkali, že je nestabilní.“
Jack se podíval dolů.
„Nevybudoval jsem firmu přesně podle jeho návrhu.“
„Na to jsem se neptal.“
Žádná odpověď.
Emmě se třásly prsty.
„Co ti táta chtěl udělat?“
Jackova tvář zbledla.
Daniel viděl.
Ema taky.
Zašeptala: „Pamatuješ si.“
Jack se odvrátil.
„Co tě požádal, abys udělal/a?“
Žádná odpověď.
Emmě se zlomil hlas.
“Zvedák.”
Polkl.
„Požádal mě, abych potvrdil, že tým použil nedeklarovaný prototyp.“
“A?”
„Neudělal jsem to.“
“Proč?”
Jack se hořce zasmál.
„Bylo mi sedmnáct.“
„Tak proč ne ve dvaceti?“
Nic.
„Dvacet pět?“
Nic.
“Třicet?”
Zalily se mu oči slzami.
Emma zašeptala: „Proč ne po prvním národním titulu?“
Jack se podíval k zemi.
„Protože každý rok pravda prodražovala.“
Ta věta všechny zarazila.
Dokonce i Jack vypadal šokovaně, že to řekl.
Emma se zkřivila.
Ne z hněvu.
Z uznání.
To byl celý příběh.
Z jednoho roku mlčení se staly dva.
Ze dvou se stala kariéra.
Z kariéry se stala firma.
Společnost se stala třemi tituly.
A každý rok dělal poctivost dražší.
Ema ustoupila.
Zakryla si ústa.
Jack zašeptal: „Je mi to líto.“
Zavrtěla hlavou.
“Žádný.”
„Jsem.“
“Žádný.”
Její hlas se zostřil.
„To ještě nepoužiješ.“
Jack zíral.
Ema pokračovala.
„Nemůžeš říct dvě slova a přinutit mě držet se toho, co znamenají.“
Jack sklopil oči.
Daniel vykročil vpřed.
„To prozatím stačí.“
Ema se na něj podívala.
Její dech byl mělký.
„Už jsem skončil/a?“
„Na dnešek?“
“Ano.”
Daniel přikývl.
“Ano.”
Odvrátila se.
Pak se zastavil.
Aniž by se ohlédla na Jacka, řekla:
„Pět dokonalých minutí.“
Jackův obličej se ztuhl.
Emma se podívala směrem ke starým kalibračním rámům.
“Žádný.”
Nic.
„To ty jsi byl ten, komu to uteklo.“
Pak odešla.
Kapitola 3
Emma se dostala na parkoviště dřív, než její tělo přestalo spolupracovat.
Došla ke svému starému sedanu.
Odemkl jsem to.
Otevřel dveře.
Pak se posadil bokem na sedadlo řidiče s oběma nohama stále na vozovce.
Arizonský vítr hnala horký vzduch přes parkoviště.
Zírala na své ruce.
Teď se prudce třásli.
Přitiskla je k sobě.
Nepomohlo to.
Pět ran bylo snadných.
Tohle nebylo.
Střelba jí dala místo, kam mohla snést bolest.
Dech.
Pohled.
Tlak.
Dokončení.
Konverzace neměla žádné náznaky.
Žádné čisté uvolnění.
Zavibroval jí telefon.
Neznámé číslo.
Znovu.
Další.
Pak Daniel.
Zírala.
Odmítnuto.
Okamžitě toho litoval.
O třicet sekund později se vedle auta objevil stín.
Daniel.
Zůstal několik metrů od sebe.
„Můžu si sednout?“
Ema se slabě zasmála.
„Vždycky se na to ptáš?“
„Snažím se učit.“
Kývla směrem k straně spolujezdce.
Daniel se procházel kolem.
Vstoupil jsem.
Zavřel dveře.
V autě se ozvalo ticho.
Ema se dívala přímo před sebe.
„Věděl.“
“Ano.”
„Sedmnáct let.“
Daniel neodpověděl.
Otočila se.
„Věděl.“
“Ano.”
Zalily se jí oči slzami.
„Můj táta zemřel s myšlenkou, že si možná zničil život kvůli něčemu, co nepochopil.“
Daniel se podíval dolů.
“Když?”
„Před dvěma lety.“
Sevřelo se mu hrdlo.
“Jak?”
“Infarkt.”
Nic.
“Doma.”
Podívala se z čelního skla.
„Byl sám.“
Daniel nic neřekl.
Ema pokračovala.
„Volal mi noc předtím.“
Nic.
„Neodpověděl jsem.“
Zatajil se jí dech.
Daniel zůstal nehybně stát.
„Nechal hlasovou zprávu.“
„Co říkal?“
Emma si otřela obličej.
„Zeptal se mě, jestli ještě mám jeho šedou mikinu s kapucí.“
Daniel se na ni podíval.
Dotkla se rukávu.
“Tento.”
Nic.
„Řekl, že se ochlazuje a že to nemůže najít.“
Skrz slzy se vydral smích.
„Zapomněl, že mi to dal.“
Daniela bolela hruď.
Ema pokračovala.
„Byla jsem na něj naštvaná.“
Nic.
„Začal mluvit o znovuotevření případu.“
Nic.
„Řekl jsem mu, že jsem hotový.“
Podívala se dolů.
„Pak zavolal.“
Nic.
„Viděl jsem to jméno.“
Nic.
„Nechal jsem to zvonit.“
Daniel zavřel oči.
„Zavolal jsem hned druhý den ráno.“
Nic.
„Žádná odpověď.“
Emmě se třásla ústa.
„Našel ho soused.“
Dlouho ani jeden z nich nepromluvil.
Zvuky mistrovství venku se vytratily v dálce.
Daniel nakonec řekl: „Neřeknu ti, co věděl o tom, proč jsi neodpověděl.“





