Někteří se ptali, jak to dokázala.
Jiní jen zírali.
Danner ji našel před jídelnou.
Protřel si zátylek.
“Hej.”
Ema se otočila.
Danner vypadal nesvůj.
„Dnes ráno jsem se choval jako idiot.“
„Tak nějak?“
Neochotně se usmál.
“Veletrh.”
Ema nic neřekla.
Ukázal směrem k poli.
„Čtyřicet tři, osm metrů.“
„Slyšel jsem.“
„To je téměř dvojnásobek rekordu.“
Ema pokrčila rameny.
Danner si ji prohlížel.
„Věděl jsi, že to dokážeš?“
“Žádný.”
„Lžeš.“
Ema se lehce usmála.
“Možná.”
Zasmál se.
Pak jeho výraz změkl.
„Aby to mělo cokoliv smysl, je mi to líto.“
Ema přikývla.
„Přijato.“
Odešla pryč.
Danner ji sledoval, jak odchází.
Nevěděl ale, že si Emma na ten hod sotva pamatovala.
Její myšlenky byly jinde.
Rebecca Haleová.
Její matka.
To jméno ji pronásledovalo celý život.
Emma si vzpomněla, jak jí teplé ruce zaplétají vlasy.
Vzpomněla si na sobotní palačinky.
Vzpomněla si na ženu, která ji učila házet kameny přes jezero.
„Neházej rukou,“ říkala Rebeka.
„Celé tělo se ti hází.“
Emmě bylo sedm let.
Vzpomněla si, jak se smála.
Také si vzpomněla na noc, kdy Rebecca zemřela.
Policista u dveří.
Její otec se zhroutil na kuchyňskou židli.
Pohřeb.
Zavřená rakev.
Emma to nikdy nezpochybňovala.
Proč by devítileté dítě?
Ale nyní se jeden detail vrátil se znepokojivou jasností.
Nikdy neviděla tělo své matky.
Mercer strávil většinu té noci prohledáváním databází, ke kterým technicky vzato neměl důvod přistupovat.
Projekt Northstar byl rozpuštěn před lety.
Mnoho jeho záznamů bylo zapečetěno.
Některé byly vymazány.
Ale Mercer stále znal lidi.
V 23:42 zavolal plukovníkovi ve výslužbě Samuelu Pikeovi.
Pike zvedl telefon po šestém zazvonění.
“Obchodník střižním zbožím?”
„Promiň.“
„Měl bys.“
„Potřebuji informace o Northstar.“
Umlčet.
Pak se Pikeův hlas změnil.
„Jaké informace?“
„Rebecca Haleová.“
Dlouhá pauza.
“Proč?”
„Její dcera je přidělena k mé jednotce.“
Nic.
“Štika?”
„Musíš tohle nechat být.“
Mercer vstal ze židle.
“Proč?”
„Protože to skončilo.“
„Rebecca zemřela.“
Další pauza.
„To je to, co stálo ve zprávě.“
Mercer cítil, jak se mu zrychluje tep.
„Co to znamená?“
Pike vydechl.
„Adriane.“
„Co to znamená?“
Pike ztišil hlas.
„Rebecca Haleová nezemřela při autonehodě.“
Mercer sevřel telefon.
„Jak tedy zemřela?“
„Neřekl jsem, že zemřela.“
Mercer ztuhl.
Na druhé straně kanceláře hlasitě tikaly nástěnné hodiny.
“Štika.”
„Víc vám říct nemůžu.“
„Právě jsi mi řekl, že je naživu.“
„Ne. Říkal jsem vám, že zpráva byla falešná.“
“Proč?”
Štika se odpojila.
Mercer zíral na svůj telefon.
Pak to zazvonilo.
Neznámé číslo.
Odpověděl.
Ozval se ženský hlas.
Uklidnit.
Starší.
„Kapitán Mercer.“
Naskočila mu husí kůže.
„Kdo je to?“
„Neměl jsi kontaktovat Pikea.“
Mercer se podíval k tmavému oknu.
„Kdo je to?“
Žena otázku ignorovala.
„Emma Haleová je v bezpečí tam, kde je.“
Mercerovi se sevřelo hrdlo.
„Rebeko?“
Volající zavěsil.
Druhý den ráno v 6:10 našel Mercer Emmu čekající před jeho kanceláří.
Vypadala, jako by nespala.
Ani on ne.
„Pojďte dál.“
Zavřela dveře.
Mercer zůstal stát.
„Potřebuji, abys na něco odpověděl/a.“
Ema si založila ruce.
“Dobře.”
„Máš nějaké příbuzné jménem Markéta?“
“Žádný.”
„Eleanor?“
“Žádný.”
„Zná někdo vaši matku ještě před vaším narozením?“
Ema zavrtěla hlavou.
„Můj otec o její práci nikdy nemluvil.“
„Co říkal, že udělala?“
„Fyzioterapeut.“
Mercer se málem nevěřícně zasmál.
Rebecca Haleová jednou přešla osmnáct mil zmrzlým terénem a nesla zraněného muže na provizorních saních.
Fyzioterapeut.
Technicky vzato, možná anatomii rozuměla.
Ale to nebylo jejím povoláním.
„Tvoje matka byla vojačka.“
Ema zírala.
“Žádný.”
“Ano.”
„Ne. Táta by mi to řekl.“
„Možná nemohl.“
Přistoupila blíž.
„Jsi si jistý?“
Mercer přikývl.
„Byla součástí utajovaného společného programu.“
Ema odvrátila zrak.
V kanceláři se rozhostilo ticho.
Pak zašeptala: „Zabili ji kvůli tomu?“
Mercer zaváhal.
Emma si všimla jeho váhání.
“Co?”
„Nevím, jestli byla zabita.“
Její hlava prudce zaklonila.
„Co jsi to právě řekl/a?“
Mercer pečlivě volil slova.
„Našel jsem důkazy o tom, že oficiální okolnosti její smrti byly vykonstruované.“
Emma ztratila barvu v obličeji.
“Žádný.”
„Emmo—“
“Žádný.”
Ucouvla.
„Něco takového nemůžeš říct, pokud to nevíš.“
„Vím, že hlášení o nehodě bylo falešné.“
„Můj otec ji identifikoval.“
„Opravdu?“
Ema otevřela ústa.
Pak se zastavil.
Zamyslela se.
Celý život si myslela, že ano.
Ale řekl to někdy doopravdy?
Nemohla si vzpomenout.
Mercer pokračoval.
„Někdo mi včera večer volal.“
“SZO?”
“Nevím.”
„Co říkali?“
„Že jsi tady v bezpečí.“
Emma úplně ztuhla.
„Přesně ta slova?“
“Ano.”
Zírala na něj.
Pak sáhla do kapsy a vytáhla telefon.
„Co děláš?“
„Volám otci.“
Thomas Hale zvedl po dvou zazvoněních.
„Em?“
“Táta.”
Její hlas se zlomil.
Okamžitě si toho všiml.
„Co se děje?“
Emma se podívala na Mercera.
„Identifikoval jsi mámino tělo?“
Umlčet.
Tomáš neodpověděl.
Emmě se sevřel žaludek.
“Táta?”
„Proč se mě na to ptáš?“
„Odpověz mi.“
Další pauza.
„Emmo—“
„Identifikoval jsi ji?“
“Žádný.”
Ema zavřela oči.
Ruka se jí začala třást.
“Proč?”
„Řekli mi, že je tam příliš mnoho škod.“
Mercer tiše přihlížel.
Emma se přinutila dýchat.
„Věděl jsi, že byla vojačka?“
Tomáš neodpověděl.
“Táta.”
„S kým jsi to mluvil?“
„Kapitán Mercer.“
Na druhém konci se Thomas prudce nadechl.
Ta reakce Emmě všechno prozradila.
„Znáš ho?“
“Žádný.”
„Tak proč jsi reagoval?“
„Neudělal jsem to.“
“Táta.”
Tomáš si povzdechl.
„Pojď domů.“
“Co?”
„Vezmi si svolení. Pojď domů.“
“Proč?”
„Musíme si promluvit tváří v tvář.“
Emma cítila, jak se pod šokem v ní stupňuje hněv.
„Sedmnáct let mi říkáš, že máma zemřela při autonehodě.“
„Emmo.“
„Byla to pravda?“
Umlčet.
„Byla to pravda?“
Thomas zašeptal: „Ne tak docela.“
Ema ukončila hovor.
Několik vteřin stála bez hnutí.
Pak se podívala na Mercera.
„Potřebuji dovolenou.“
„Máš to.“
Thomas Hale žil za Boise v Idahu ve stejném skromném domě, ve kterém Emma vyrůstala.
Dorazila následující odpoledne.
Prkna verandy stále vrzala.
Javor, který Rebeka zasadila, byl teď obrovský.
Thomas otevřel dveře dřív, než Emma zaklepala.
V jednašedesáti letech se zdál menší, než si ho pamatovala.
Starší.
Natáhl se k ní.
Ema ustoupila.
„Nedělej to.“
Jeho ruka klesla.
Vstoupili do obývacího pokoje.
Na krbové římse visela ta samá fotografie Rebeccy.
Hnědé vlasy.
Modré oči.
Úsměv, který vypadal téměř šibalsky.
Ema na to zírala.
„Řekni mi všechno.“
Tomáš se posadil.
Ruce měl zkřížené mezi koleny.
„Tvoje matka nebyla fyzioterapeutka.“
„Já vím.“
„Pracovala pro vládu.“
„Co děláš?“
„Nikdy jsem nevěděl všechno.“
“Táta.”
„Říkám ti pravdu.“
Ema stála u krbu.
Tomáš pokračoval.





