Neoficiálně se stále objevoval až příliš často.
Tomáš seděl v návštěvnické zóně.
Rebeka stála vedle něj.
Poprvé za sedmnáct let měla Emmu oba rodiče – a oba otcové – na které se otevřeně dívali.
Žádná skrytá auta.
Žádná falešná jména.
Žádný dalekohled na dálku.
Danner jí podal kouli.
„Jdeš na rekord?“
Emma se podívala na Rebeku.
Rebeka se usmála.
„Sledujte vítr.“
Ema se zasmála.
Přistoupila k řadě.
Vojáci ztichli.
Tytéž větrné vlajky se třepotaly do strany.
Emma snížila postoj.
Nejdřív boky.
Rameno druhé.
Paže poslední.
Hodila.
Koule se vznesla.
Dvacet metrů.
Třicet.
Čtyřicet.
Dav křičel.
Přistálo to.
Technik střelnice zkontroloval měření.
„Čtyřicet čtyři, dva!“
Všichni vybuchli.
Rebeka zírala.
Emma překonala svůj rekord.
O deset centimetrů.
Danner se zasmál.
„Nový rekord!“
Ema se podívala na svou matku.
Rebeka zavrtěla hlavou.
„Udělal jsi to schválně.“
Ema se usmála.
“Možná.”
Mercer k němu přistoupil.
„Víš, čemu nerozumím?“
“Co?”
„První den.“
Ema zvedla obočí.
„A co s tím?“
„Říkal jsi, že nevíš, že umíš hodit čtyřicet tři metrů.“
„Neudělal jsem to.“
Mercer si ji prohlížel.
„Ale nebyl jsi překvapen.“
Emma se podívala k vzdálenému značkovači.
Pak se usmál.
„Maminka mě něčemu naučila, když jsem byl malý.“
“Co?”
„Nikdy se nedívej na to, kam lidé očekávají, že něco přistane.“
Mercer čekal.
Ema se na něj podívala.
„Sledujte, kam se bojí, že by to mohlo zajít.“
Mercer se usmál.
Za nimi stáli vedle sebe Thomas a Rebecca.
Ne manžel a manželka.
Ne znovu se setkávající milenci.
Jen dva lidé, kteří kdysi milovali totéž dítě natolik, že učinili hrozná rozhodnutí z důvodů, které považovali za dobré.
Ward zmizel po Oregonu.
Žádná obvinění nebyla nikdy veřejně vznesena.
Zbývající záznamy Northstaru byly oficiálně prohlášeny za zničené.
O několik měsíců později Emma dostala obálku bez zpáteční adresy.
Uvnitř byla jediná fotografie.
Během zimního cvičení stála vedle Mercera mnohem mladší Rebecca.
Oba se smáli.
Na zadní straně někdo napsal:
Geny jsou instrukce. Láska je interpretace. Volba je autorství.
Emma přesně věděla, kdo to poslal.
Vložila fotografii do Rebečiny staré kovové krabice.
Ne aby to skrýval.
Aby se to zachovalo.
Protože konečně pochopila, že život se nedefinuje tajemstvími, která před vámi lidé skrývají.
Bylo to definováno tím, co jste udělali poté, co jste se je naučili.
A Emma Hale se za tři měsíce dozvěděla více pravdy, než se většina lidí dozví za celý život.
Její matka byla naživu.
Její otec udělal katastrofální chybu.
Její biologický otec stál přímo před ní, aniž by o tom kdokoli z nich věděl.
Skrytý vládní program ji sledoval ještě dříve, než o jeho existenci vůbec věděla.
A jeden jednoduchý hod to všechno odhalil.
Největší odhalení však bylo tišší.
Nebyla výjimečná proto, že by ji někdo předpověděl.
Byla mimořádná, protože ji Rebeka naučila disciplíně.
Protože ji Thomas naučil soucitu.
Protože Mercer nakonec zvolil pravdu před tajemstvím.
A protože si Emma sama vybrala, jakým člověkem se stane, jakmile bude mít moc v rukou.
Později odpoledne se cvičiště vyprázdnilo.
Emma zůstala u hodové čáry.
Rebeka šla vedle ní.
„Víš,“ řekla Rebecca, „čtyřicet čtyři, dva není zas tak působivé.“
Ema se zasmála.
“Žárlivý?”
“Absolutně.”
Ema se na ni podívala.
Chvíli ani jeden nepromluvil.
Pak Emma položila otázku, které se týdny vyhýbala.
„Proč ses nikdy nevrátil?“
Rebečin úsměv zmizel.
„Bál jsem se.“
Ema si ji prohlížela.
„Čelili jste ozbrojeným mužům.“
„Já vím.“
„Přežil jsi Northstar.“
„Já vím.“
„Sedmnáct let jsi žil pod falešnými identitami.“
Rebeka přikývla.
Emmin hlas změkl.
„Ale bála ses jít domů?“
Rebeka se podívala dolů.
„Nejdřív jsem se bál, že tě najdou.“
Polkla.
„Později jsem se bál, že mě budeš nenávidět.“
Emma cítila, jak se jí derou slzy do očí.
Rebeka pokračovala.
„Každý rok to bylo těžší. Každé zmeškané narozeniny se staly dalším důvodem, proč jsem si myslela, že si nezasloužím projít dveřmi.“
Ema zírala na pole.
„To je hloupé.“
Rebeka se skrz slzy zasmála.
“Velmi.”
Emma natáhla ruku po ní.
Rebeka ztuhla.
Pak vydržel.
Ema řekla:
„Nenáviděl jsem tě.“
Rebeka přikývla.
„Já vím.“
„Někdy to pořád dělám.“
„Já vím.“
Emma jí stiskla ruku.
„Ale já tě taky miluju.“
Rebeka se rozplakala.
Ema si opřela hlavu o matčino rameno.
Stáli spolu, zatímco vlajky vlály ve větru.
Pro jednou se ani jeden neskrýval.
Nikdo se zpovzdálí nedíval.
Nikdo nepředstíral, že je mrtvý.
Nikdo za Emmu nerozhodoval o její budoucnosti.
Pole se před nimi rozkládalo prázdné.
Rebeka se podívala k vzdálenému značkovači.
„Myslíš, že zvládneš pětačtyřicet?“
Ema se usmála.
“Pravděpodobně.”
“Zítra?”
Ema zavrtěla hlavou.
“Žádný.”
Rebeka vypadala překvapeně.
“Proč?”
Emma se zadívala k kopcům.
Protože poprvé v životě ji žádná zkouška nečekala.
Žádný skrytý hodnotitel.
Žádný tajný program.
Žádný rekord, který by potřebovala překonat.
Mohla si prostě vybrat.
„Zítra,“ řekla Emma, „si vezmu volno.“
Rebeka se zasmála.
„Co dělat?“
Ema se usmála.
„Cokoli chci.“
A nějak se mi to po všem, co se stalo, zdálo jako největší vítězství ze všech.
Konec





