„Rebeccu naverbovali ještě předtím, než jsme se potkali. Prováděla nouzové vyprošťování, výcvik, vyprošťování v terénu. Věci, o kterých nesměla mluvit.“

„Byla vojačka?“

“Někdy.”

„Co to znamená?“

„Pracovala napříč agenturami.“

Ema se znovu podívala na fotografii.

„Proč předstírat její smrt?“

Tomášovi se zalily slzy.

„Protože něco objevila.“

“Co?”

“Nevím.”

„Čekáš, že tomu uvěřím?“

„Prosil jsem ji, aby mi to řekla.“

Postavil se.

„Týden před nehodou sotva spala. Pořád kontrolovala okna. Pálila dokumenty v krbu. Řekla mi, že kdyby se něco stalo, musím tě ochránit.“

Emmin hněv opadl.

Tomáš šel ke staré skříňce.

„Pak jedné noci přišli k nám domů dva muži.“

“Když?”

„Noc předtím nám řekli, že zemřela.“

Otevřel skříň.

„Ukázali mi doklady. Řekli mi, že Rebecca měla během operace nehodu.“

Vyndal malou kovovou krabičku.

„Řekli, že si její tělo nesmí prohlédnout.“

Ema polkla.

„A vy jste jim věřili?“

Tomáš se na ni podíval.

„Věřil jsem jim, protože mě tvoje matka varovala, že by někdo mohl přijít.“

Odnesl krabici ke stolu.

„Tohle nechala.“

Ema zírala.

„To jsem nikdy neviděl.“

“Žádný.”

“Proč ne?”

„Protože mi řekla, abych ti to nedával, pokud si tě předtím nenajde něco z její minulosti.“

Tomáš položil krabici.

Emmě bušilo srdce.

„Co to znamená?“

“Nevím.”

Zadal kombinaci.

Zámek cvakl.

Uvnitř byla přeložená fotografie.

Stříbrný přívěsek.

Malý zápisník.

A zapečetěná obálka.

Na přední straně byla Rebečiným rukopisem napsána tři slova.

POUZE PRO EMMU.

Emma se dotkla obálky.

Prsty se jí třásly.

Otevřela to.

Uvnitř byl jeden list.

Moje krásná holčičko,

Pokud tohle čtete, tak se vrátilo něco, co jsem se snažil nechat za sebou.

Jsou věci o mém životě, o kterých jsi byl příliš mladý, abys je znal. Jsou lidé, kteří ti řeknou, že jsem byl statečný. Jiní ti možná řeknou, že jsem byl nebezpečný.

Ani jednomu úplně nevěř.

Udělal jsem chyby.

Jeden z nich se k vám jednou může dostat.

Pokud ten den přijde, pamatuj si, co jsem tě naučil:

Sledujte vítr. Věřte pohybu víc než slovům. A když se všichni dívají, kam něco dopadne, zeptejte se, kdo to chtěl vůbec hodit.

Miluji tě víc než cokoli jiného.

Maminka

Ema si poslední větu přečetla dvakrát.

Pak potřetí.

Vrátil se k ní Mercerův hlas.

Proč to pořád pokračovalo?

Emma se otočila k Thomasovi.

“Co to znamená?”

Zavrtěl hlavou.

“Nevím.”

Ale Ema si něčeho všimla.

Zápisník v krabici.

Otevřela to.

Většina stránek obsahovala čísla.

Souřadnice.

Data.

Jména.

Jedno jméno se objevovalo opakovaně.

ADRIAN MERCER.

Ema přestala dýchat.

Okamžitě zavolala Mercerovi.

Žádná odpověď.

Znovu.

Nic.

Tomáš ji pozoroval.

“Co?”

„Jeho jméno je v maminčině zápisníku.“

“SZO?”

„Kapitán Mercer.“

Tomášův výraz se změnil.

Ema to chytila.

„Taky ho znáš.“

“Žádný.”

„Přestaň lhát!“

„Nejsem.“

„Tak proč vypadáš vyděšeně?“

Tomáš ustoupil dozadu.

Než stačil odpovědět, někdo zaklepal na vchodové dveře.

Tři pomalé klepání.

Tomáš zbledl.

Emma ztišila hlas.

„Kdo to je?“

“Nevím.”

Ještě tři zaklepání.

Tomáš zašeptal: „Jdi nahoru.“

Ema se málem zasmála.

„Už mi není devět.“

Pohnula se ke dveřím.

„Emmo.“

Otevřela to.

Na verandě stála žena.

Konec padesátých let.

Stříbrné pramínky v tmavě hnědých vlasech.

Jizva podél levé strany čelisti.

Modré oči.

Emminy oči.

Svět jako by se zastavil.

Žena se na ni podívala.

Pak zašeptal:

„Ahoj, Em.“

Ema nemohla dýchat.

Thomas se zabořil do křesla za ní.

Žena vstoupila dovnitř.

Ema zírala.

Sedmnáct let smutku se srazilo s jedinou nemožnou skutečností.

Její matka stála asi metr od ní.

Naživu.

Rebecca Haleová vypadala starší.

Těžší.

Ale nepochybně živý.

Emma zašeptala: „Ne.“

Rebece se zalily slzami oči.

„Je mi to líto.“

Emma ji dala facku.

Zvuk se prohnal místností.

Tomáš sebou trhl.

Rebeka se nepohnula.

Emma ji znovu udeřila.

Pak se k ní zhroutil.

Rebeka objala svou dceru oběma rukama.

Emma křičela do ramene.

„Byl jsi mrtvý!“

„Já vím.“

„Byl jsi mrtvý!“

„Je mi to líto.“

„Opustil jsi mě!“

Rebeka ji objala pevněji.

„Já vím.“

Emma se odstrčila.

„Sedmnáct let!“

Rebece stékaly po tváři slzy.

„Nemohl jsem se vrátit.“

“Proč?”

Rebeka se podívala na Thomase.

„Protože ten člověk, před kterým jsem se schovával, nikdy nepřestal hledat.“

Emmě se sevřel žaludek.

“SZO?”

Rebeka se na ni podívala.

„Adriane Mercere.“

Emma ustoupila, jako by ji zasáhla.

“Žádný.”

Rebečin výraz byl zachmuřený.

„Nebyl jen instruktorem v Northstaru.“

Ema zírala.

„Byl to inteligence.“

„To není možné.“

„Ve svých dvaceti pěti letech už Mercer pracoval na interních vyšetřováních. Byl umístěn do Northstaru, protože někdo prozrazoval totožnost svých operátorů.“

Emmě se honilo hlavou.

„A ty?“

„Našel jsem únik.“

“Obchodník střižním zbožím?”

Rebeka zavrtěla hlavou.

“Žádný.”

Ema vydechla.

„Ale myslel jsem si, že je do toho zapletený Mercer.“

“Proč?”

„Protože každá kompromitovaná operace měla někde v řetězci jeho autorizační podpis.“

Rebeka přešla ke stolu.

„S tvým otcem jsme se rozhodli, že musím zmizet, dokud nebudu vědět, komu se dá věřit.“

Emma se prudce otočila k Thomasovi.

„Věděl jsi, že je naživu?“

Tomáš se začal plakat.

Emma od obou couvla.

„Po všechny ty roky?“

Tomáš přikývl.

„Nechal jsi mě ji oplakávat.“

„Abys zůstal naživu.“

„Nechal jsi mě pohřbít prázdnou rakev.“

„Emmo—“

„Nedělej to.“

Její hlas se zlomil.

Rebeka vykročila vpřed.

Ema zvedla jednu ruku.

„Nesahej na mě.“

Rebeka se zastavila.

Emma se mezi nimi podívala.

„Oba jste lhali.“

Tomáš zašeptal: „Ano.“

„Každé narozeniny?“

Rebeka zavřela oči.

“Ano.”

“Promoce?”

Rebeka přikývla.

“Vysoká škola?”

“Ano.”

„Pokaždé, když jsem plakala, protože jsem chtěla svou matku?“

Rebece se zkřivila tvář.

„Byl jsem tam.“

Ema ztuhla.

“Co?”

Rebeka polkla.

„Díval jsem se z dálky.“

Ema zírala s hrůzou.

“Kde?”

„Tvoje promoce na střední škole.“

Emmě se sevřela hruď.

Rebeka pokračovala.

„Váš slavnostní nástup do funkce na vysokou školu. Den, kdy jste odcházel na svůj první úkol.“

Emmin hněv se proměnil v něco hlubšího.

„Sledoval jsi mě?“

“Ano.”

„Ale nepřišel ke mně?“

„Nemohl jsem to riskovat.“

Ema se hořce zasmála.

„A teď už můžeš?“

Rebeka se podívala k oknu.

“Žádný.”

Odpověď ztišila místnost.

„Jsem tady, protože kdokoli mě hledal, konečně našel tebe.“

Emmě poskočilo srdce.

„Hodící test.“

Rebeka přikývla.

“Přesně.”

Rebeka vysvětlila.

Společnost Northstar používala specializovaná hodnocení pohybu k identifikaci rekrutů s určitými fyzickými vzorci.

Nejen síla.

Koordinace.

Prostorový úsudek.

Rovnováha ve stresu.

Technika házení, kterou Rebecca Emmu naučila jako dítě, byla jedním z těch testů maskovaných jako hra.