Nathan na ně zíral.
„Ale neudělal jsem to.“
“Žádný.”
Evelyn přikývla.
„Neudělal jsi to.“
Nathan se pomalu usmál.
„Tak jsme hotovi.“
Evelynin pohled zchladl.
“Žádný.”
Vytáhla ze složky další fotografii.
Ukázalo se na něm, jak Nathan to ráno stojí vedle pušky.
Jeho prsty se vznášely nad ním.
„Na co se díváš?“
Nathan pokrčil rameny.
„Puška.“
“Žádný.”
Zvětšila obraz.
Jeho oči nesměřovaly k pušce.
Byly namířeny pod přijímač.
Směrem k mosazné rytině.
„Poznal jsi ten symbol dřív, než jsem tě varoval.“
Nathan nic neřekl.
Rusk konečně promluvil.
„Pane majore, musíte pochopit svou pozici.“
Nathan se otočil k admirálovi.
„Můj názor je, že váš vyšetřovatel interpretuje fotografii.“
Evelyn přikývla.
„Tak si promluvme o Bosně.“
Nathanův výraz se změnil.
Sotva.
Ale dost.
„2017,“ pokračovala. „Dočasné společné operační středisko poblíž Sarajeva.“
„Byl jsem nasazen na desítkách míst.“
„Zmizel styčný pracovník zpravodajských služeb.“
Nathan se na ni podíval.
„Kapitán Adrian Vale.“
Umlčet.
Mercer se podíval na Evelyn.
Nathan konečně pochopil.
„Tvůj bratr.“
Evelynin hlas zůstal ovládán.
“Ano.”
Nathan se opřel.
„Teď to dává smysl.“
„Co dělá?“
„Už tři roky ses mě snažil spojit s únikem informací, protože tvůj bratr zmizel.“
„Devět let.“
Nathan se zamračil.
“Promiňte?”
„Adrian zmizel před devíti lety.“
Evelyn z něj nespustila oči.
„Před třemi lety začaly úniky.“
Nathan zavrtěl hlavou.
„Ty spolu nesouvisí.“
“Možná.”
„Vaše vyšetřování je osobní.“
„Stalo se to osobní ještě předtím, než jsi vůbec dorazil na toto střeliště.“
Nathan vstal.
„Pak chci radu.“
Soren přikývl.
„Dostaneš to.“
Nathan se podíval na Ruska.
„A do té doby?“
Admirál odpověděl.
„Jste zproštěn povinnosti.“
Nathanův obličej se ztuhl.
„Na základě čeho?“
Ruskov hlas byl prázdný.
„Na základě více informací, než vám bylo ukázáno.“
Nathan se podíval na Evelyn.
„Myslíš, že jsem ti zabil bratra?“
Evelyn vstala.
“Žádný.”
Ta odpověď ho překvapila.
Nathan se zamračil.
„Tak co si o tom myslíš?“
Přistoupila blíž.
„Myslím, že víš, proč je pořád naživu.“
Nathan přestal dýchat.
Mercer na ni zíral.
Dokonce i Soren se otočil.
Nathan zašeptal: „Cože?“
Evelynina tvář se nepohnula.
„Můj bratr není mrtvý.“
Toho večera seděl Nathan Cross sám v zabezpečené místnosti pod velitelstvím střelnice.
Žádný telefon.
Žádné zbraně.
Bez přístupového odznaku.
V 21:40 se dveře otevřely.
Evelyn vešla se dvěma kávami.
Nathan se zasmál.
„Technika výslechu?“
Položila před něj jednu kávu.
„Lidská zdvořilost.“
„Nepotřebuji tvou zdvořilost.“
„Ani ses nedotkl večeře.“
„Nemám hlad.“
Evelyn se posadila.
Nathan si ji prohlížel.
„Tvůj bratr žije?“
Přikývla.
“Kde?”
„Nevíme.“
Nathan se opřel.
„Takže nemáš tušení.“
„Máme důkazy.“
„Jaký druh?“
Posunula přes stůl fotografii.
Uvnitř něčeho, co vypadalo jako vlakové nádraží, stál muž.
Starší.
Šedivé vousy.
Tenký.
Nathan zvedl fotografii.
Jeho tvář nic neprozrazovala.
Evelyn pozorně sledovala.
„Pořízeno před šesti měsíci v Praze.“
Nathan se znovu podíval.
„Může to být kdokoli.“
„Porovnání obličejů dává devadesátišestiprocentní jistotu.“
Nathan položil fotografii.
„Tak ho najdi.“
„Snažili jsme se.“
“A?”
„Zmizel čtrnáct minut poté, co byl ten snímek pořízen.“
Nathan se bez humoru usmál.
„Zní to, jako by tvůj bratr nechtěl být nalezen.“
Evelyn se naklonila dopředu.
„Víš, co stálo v té poslední zprávě, kterou mi poslal?“
Nathan mlčel.
Pokračovala.
„Volalo z Bosny dva dny předtím, než zmizel.“
Nathan se na ni podíval.
„Řekl: ‚Když se něco stane, nevěřte zjevnému zrádci.‘“
Nathan se zamračil.
„To je záhadné.“
„Řekl také jedno jméno.“
Nathan čekal.
Evelynin hlas se téměř změnil v šepot.
“Kříž.”
Nathanovy oči se zúžily.
„A ty jsi se rozhodl/a, že tím myslíš mě.“
„Byl jsi přidělen k operaci.“
„Stejně tak i několik dalších křížů.“
“Žádný.”
„Jmenují se mi tisíce lidí.“
„Tam ne.“
Nathan odvrátil zrak.
Evelyn si ho prohlížela.
„Víš něco.“
Tiše se zasmál.
„Jsi zoufalý/á.“
“Možná.”
„Vybudoval sis celou teorii o tom, že tvůj bratr vyslovil příjmení.“
„A vaše reakce pokaždé, když zmíním Bosnu.“
Nathan vstal.
“Dost.”
Evelyn zůstala sedět.
„Proč jste požádal o přeřazení čtyřicet osm hodin poté, co Adrian zmizel?“
Nathan ztuhl.
„Provozní důvody.“
„Proč jsi vymazal šest záznamů ze svého osobního deníku misí?“
„Neudělal jsem to.“
„Obnovili jsme zálohy.“
Nathan se otočil.
Poprvé jeho klid prolomil hněv.
„Nevíš, na co se díváš.“
„Tak to vysvětli.“
„Nemůžu.“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
Nathan na ni zíral.
Pak se stalo něco nečekaného.
Jeho hněv zmizel.
Ne postupně.
Okamžitě.
Nahrazen strachem.
Skutečný strach.
Podíval se ke stropu.
Pak u dveří.
„Evelyn.“
Bylo to poprvé, co použil její křestní jméno.
„Vypněte diktafon.“
Nehýbala se.
Nathan se naklonil blíž.
„Vypni to.“
„Víš, že nemůžu.“
„Pak je tenhle rozhovor u konce.“
Pozorovala ho.
Nathan se znovu posadil.
Jeho hlas se ztišil.
„Tvůj bratr měl pravdu.“
Evelyn cítila, jak se jí mění tep.
„O čem?“
„Zjevný zrádce.“
Nathan se na ni přímo podíval.
„To jsem nebyl já.“
„Kdo to byl?“
Zaváhal.
Pak zašeptal.
„Adriane.“
Evelyn zírala.
Nathan pokračoval dříve, než stihla zareagovat.
„Tvůj bratr byl ten, kdo to dává.“
“Žádný.”
„Objevil tajnou síť pro zadávání zakázek, která fungovala uvnitř spojeneckého velení.“
„Lžeš.“
„Snažil se to odhalit.“
„To neteče.“
„Přesunul data mimo schválené kanály.“
„Komu?“
Nathan zavrtěl hlavou.
“Nevím.”
Evelynin hlas ztvrdl.
„Čekáš, že tomu uvěřím?“
“Žádný.”
Nathan vypadal vyčerpaně.
„Ale měla bys věřit té části, na které záleží.“
„Jaká část?“
„Nezmizel proto, že by ho někdo zajal.“
Nathan se naklonil dopředu.
„Zmizel, protože jsem mu pomohl utéct.“
Evelyn přestala dýchat.
Nathan pokračoval.
„Bosna, 2017. Adrian za mnou přišel ve 2:00. Bez uniformy. Bez dokladů totožnosti. Krev na rukávu.“
Evelyn sevřely ruce.
„Řekl, že našel důkaz, že někdo v naší velitelské struktuře prodává přístup k utajovaným výzkumným materiálům.“
“SZO?”
„Neřekl mi to.“
“Proč?”
Nathanův hlas zněl hořce.
„Protože mi nevěřil.“
Evelyn na něj zírala.
„Přesto jsi mu pomohl.“
„Dlžil jsem mu.“
„Za co?“
Nathan se podíval dolů.
“Afghánistán.”
Umlčet.
„Před dvěma lety mi zachránil život.“
Nathan polkl.
„Takže když mě požádal, abych ho provezl kontrolním stanovištěm údržby, tak jsem to udělal.“
“Kde?”
„Nákladní terminál za Sarajeva.“
“Co se stalo?”
„Tam jsem ho nechal.“
„A už ho nikdy neviděl?“
Nathan zavrtěl hlavou.
„Ne tak docela.“
Evelyn se sevřela hruď.
„Co to znamená?“
„O tři měsíce později jsem dostal balíček.“
Nathan se na ni podíval.
„Uvnitř byla tvoje fotografie.“
Evelyn ztuhla.
“Co?”
„Odcházel jsi z univerzitní budovy.“
Její tvář se změnila.
Nathan pokračoval.





