Na obrazovce byla ještě jedna poslední zpráva.

Evelyn se k němu plazila.

Nathan jí četl přes rameno.

EVIE — STRÁVILA JSEM DEVĚT LET SNAŽENÍM OPRAVIT TO, CO JSEM POSTAVILA. VÍM, ŽE TO TO NEVYMAŽE. DŮKAZY TĚ OČISTÍ. PENÍZE JSOU UŽ MIMO MŮJ DOSAH. DANIEL VŠECHNO POTVRDÍ, JAKMILE SI UVĚDOMOŽÍ, ŽE JSEM MU NIC NENECHALA.

Pod ním:

Kdysi jsi vytvořil model, který má varovat lidi před okamžikem, kdy začnou ospravedlňovat neospravedlnitelné. Měl jsem si ho poslechnout.

Evelyn se zalily slzami oči.

Byla tam ještě jedna poslední věta.

A PRO TO, CO TO JE, VŽDYCKY JSI BYL TO NEJLEPŠÍ V NAŠÍ RODINĚ.

Nathan stál vedle ní.

„Je pryč.“

Evelyn přikývla.

Venku se blížily vzdálené vrtulníky.

Tentokrát byli skuteční.

Federální zásahové týmy.

Vyšetřovatelé.

Bezpečnostní jednotky.

Šedá lucerna byla hotová.

Ale Adrian Vale zase zmizel.

O šest měsíců později stála Evelyn na jiném střelnici.

Jiný stát.

Jiný program.

Žádné kamery.

Žádný obřad.

Nathan Cross stál vedle ní.

Byl zproštěn obvinění ze špionáže.

Jeho diskvalifikace z arizonského závodiště zůstala v platnosti.

Na to si neustále stěžoval.

„Víš,“ řekl, „technicky vzato jsem dosáhl nejvyššího balistického skóre.“

Evelyn si seřídila dalekohled.

„Technicky vzato jsi selhal.“

Nathan se usmál.

„Pořád to otravuje.“

“Dobrý.”

Podíval se k vzdálenému cíli.

„Něco nového?“ or „Ještě něco?“

Věděla, koho tím myslí.

“Žádný.”

Nathan přikývl.

Úřady nenašly po Adrianovi žádnou stopu.

Peníze dorazily na své místo určení.

Mercer přijal dohodu o vině a trestu výměnou za svědectví.

Rusk byl zatčen.

Dvacet devět členů Gray Lantern bylo obviněno v pěti zemích.

Osm se jich pohřešovalo.

Adrian byl jedním z nich.

Nathan pozoroval Evelyn.

„Myslíš, že je naživu?“

“Ano.”

“Proč?”

Podívala se na něj.

„Protože je otravný.“

Nathan se zasmál.

Pak se přiblížil asistent na střelnici s malým balíčkem.

“Velitel?”

Evelyn se na to podívala.

Bez zpáteční adresy.

Její výraz se změnil.

Nathan si všiml.

“Co?”

Opatrně otevřela balíček.

Uvnitř byla mosazná pušková destička.

Dva protínající se trojúhelníky kolem kruhu.

Nathan ztuhl.

Evelyn to otočila.

Na zadní straně byla vyryta slova.

ZKONTROLUJTE, CO JE ZA CÍLEM.

Nathan vydechl.

„To je on.“

Evelyn se proti své vůli usmála.

Pak si všimla ještě něčeho.

Sériové číslo.

Ne náhodné.

Souřadnice.

Nathan si všiml jejího výrazu.

“Co?”

Evelyn zadala čísla do telefonu.

Objevila se lokace.

Severní Itálie.

Nathan zíral.

„Jdeš.“

Nebyla to otázka.

Evelyn si strčila talíř do kapsy.

“Žádný.”

Nathan vypadal překvapeně.

“Žádný?”

Otočila se směrem k palebné čáře.

„Devět let se Adrian rozhodoval, kdy jsem ho hledal.“

Nabila jediný náboj.

„Už ne.“

Nathan se slabě usmál.

„A co se stane teď?“

Evelyn se usadila za puškou.

Optikou byl vidět ocelový terč téměř tisíc metrů daleko.

Za ním byl svah zcela volný.

Zkontrolovala to dvakrát.

Teprve pak položila prst na spoušť.

„Teď,“ řekla, „hledá mě.“

Puška praskla.

Daleko za údolím –

PING.

Dokonalý střed.

Nathan se podíval na cíl.

Pak u Evelyn.

Stála.

Poprvé po letech vypadala svobodně.

Ani jeden z nich neviděl muže stojícího na vzdáleném hřebeni za vyhlídkovou věží.

Šedivý vous.

Tmavá bunda.

Pozorování dalekohledem.

Adrian Vale je spustil.

Vedle něj stála mladá žena, kterou Evelyn nikdy předtím neviděla.

Podala Adrianovi tablet.

„Převod dokončen.“

Adrian přikývl.

„Všechny účty?“

„Všichni kromě jednoho.“

Podíval se na ni.

“Který?”

Otočila obrazovku.

Neaktivní účet se náhle aktivoval.

Takový, který Adrian nestvořil.

Jeden, o jehož existenci Mercer nikdy nevěděl.

Na účtu nebyly žádné peníze.

Pouze soubor.

Jeho název byl jednoduchý.

LUCERNA: DRUHÁ FÁZE.

Adrianin výraz se změnil.

„Kdo to otevřel?“

Mladá žena polkla.

„Neuvěříš mi.“

Adrian se podíval na metadata.

Aktivační přihlašovací údaje patřily někomu, kdo byl údajně mrtvý už jedenáct let.

Zíral na jméno.

Poprvé toho dne vypadal Adrian Vale skutečně vyděšeně.

Protože Šedá lucerna nikdy nebyl jeho nápad.

Nikdy to nebylo ani Mercerovo.

Někdo je oba od začátku vedl.

A digitální podpis patřil jediné osobě, kterou Evelyn oplakávala ještě déle než Adriana.

Jejich otec.

Dr. Samuel Vale.

Adrian zašeptal: „To je nemožné.“

Mladá žena se podívala směrem k horskému masivu pod ní.

“Žádný.”

Podala mu druhý spis.

Otevřela se nedávná fotografie.

Starší muž seděl u okna v neznámém městě.

Stříbrné vlasy.

Tenký obličej.

Naživu.

Sleduji záběry z Evelynina kvalifikačního testu v Arizoně.

Pod fotografií bylo časové razítko z doby před třemi dny.

Adrianova tvář zbledla.

Pod ním se objevila zpráva.

TVÁ SESTRA ZEMŘELA.

Pak další.

PŘIVEĎ JI KE MNĚ.

Adrian zíral směrem k vzdálené střelnici, odkud Evelyn právě vystřelila.

Začaly se mu třást ruce.

Devět let věřila, že hledá pravdu o svém bratrovi.

Adrian věřil, že ničí organizaci, kterou vytvořil.

Mercer věřil, že postavil Šedou lucernu.

Všichni se mýlili.

Celé spiknutí –

úniky,

nábor,

Adrianovo zmizení,

Nathanovo zapojení,

dokonce i Evelynin původní výzkum –

byly součástí plánu, který vznikl dávno předtím, než kdokoli z nich pochopil, čeho je součástí.

A někde daleko na ni čekal otec, kterého Evelyn pohřbila před jedenácti lety.

Ne jako oběť.

Ne jako svědek.

Ale jako muž, který celou dobu zkoušel své vlastní děti.

Konec

Moc děkuji, že čtete a sledujete mé příběhy