„Na zadní stranu Adrian napsal: ‚Jestli si pro ni přijdou, Crossi, zklamal jsi mě.‘“
Evelyn na něj zírala.
„Kde je ta fotografie?“
„Zničeno.“
“Proč?”
„Protože balíček obsahoval i návod.“
Nathanovy oči se stočily k zrcadlovému sklu.
„Pokyny, kterými se řídím devět let.“
Evelyn zašeptala: „Jaké instrukce?“
Nathan otevřel ústa.
Pak zhasla světla.
Tma pohltila místnost.
Ozval se ostrý poplach.
Evelyn se okamžitě pohnula.
„Zůstaň dole.“
Nathan klesl vedle stolu.
Nouzová světla blikala červeně.
Na chodbě se ozvaly dunění kroků.
Pak-
Tři tlumené výstřely.
Ne zevnitř místnosti.
Mimo.
Evelyn sáhla ke dveřím.
Nathan ji chytil za zápěstí.
„Nedělej to.“
Otočila se.
“Pustit.”
„Nejsou tu pro mě.“
„Jak to víš?“
Nathanův výraz byl smrtelně vážný.
„Protože přesně tohle mě Adrian varoval, že se stane.“
Klika dveří se pohnula.
Evelyn ustoupila stranou.
Dveře se otevřely.
Objevil se Mercer.
Jeden rukáv byl potřísněn krví.
“Pohyb!”
Evelyn ho vtáhla dovnitř.
“Co se stalo?”
„Dva příslušníci ostrahy dole. Kamery nefungují.“
Sorenův hlas se ozval odněkud z chodby.
Pak další výstřel.
Nathan se podíval na Evelyn.
„Oni vědí.“
„Víš co?“
„Že jsem začal mluvit.“
Evelyn zírala.
“SZO?”
Nathan odpověděl.
„Lidé, před kterými tvůj bratr utíkal.“
Mercer se podíval mezi nimi.
„Co se to sakra děje?“
Nathan přistoupil k Evelyn.
„Chceš znát pravdu?“
“Ano.”
„Tak mě dostaňte z tohohle střeliště.“
Jednou se zasmála.
„Jste zadržen.“
„Jestli mě tu necháš, nikdo neodejde živý.“
Evelyn si ho prohlížela.
Nathanův strach byl skutečný.
Ne strach o sebe.
Strach z něčeho jiného.
Budovou otřásla další exploze.
Nouzová světla zhasla.
Evelyn se rozhodla.
„Mercer, servisní chodba.“
Přikývl.
Pohnuli se.
V komplexu střelnice se pod administrativní budovou nacházel starý údržbářský tunel.
Mercer je vedl tmou s malou baterkou.
Za nimi se ozýval vzdálený křik.
Nathan se rychle pohnul.
Evelyn zůstala blízko.
„Kam jdeme?“
Mercer odpověděl.
„Starý komunikační bunkr.“
Nathan se zastavil.
“Žádný.”
Mercer se otočil.
“Co?”
„Příliš očividné.“
„Potřebujeme bezpečné místo.“
„Tam nás budou očekávat.“
Evelyn se podívala na Nathana.
„A kde tedy?“
Nathan ukázal na úzký žebřík.
„Přístup na povrch.“
„To vede ven z perimetru.“
“Přesně.”
Mercer zavrtěl hlavou.
„Byli bychom odhaleni.“
Nathan se podíval na Evelyn.
„Říkal jsi mi, že dneska jde o úsudek na základě neúplných informací.“
Zírala na něj.
Pokračoval.
„Zde jsou vaše neúplné informace.“
Nad nimi se ozvala další rána.
“Vybrat.”
Evelyn nenáviděla, že měl pravdu.
“Povrch.”
Vyšplhali se.
Poklop se otevřel za řadou skladů vybavení.
Na poušť padla noc.
V dálce kolem provozní budovy blikaly nouzové lampy.
zašeptal Mercer.
„Vozidla?“
„Na kompromisu,“ řekl Nathan.
„Jak to víš?“
„Protože bych je zkompromitoval.“
Evelyn se na něj podívala.
„Co byste použili?“
Nathan ukázal přes temný pohoří.
“Vyhlídková věž.”
Mercer se zamračil.
„Tam není žádná doprava.“
“Žádný.”
Nathan se začal procházet.
„Ale je tam rádio.“
K věži dorazili za patnáct minut.
Nikdo ho nenásledoval.
To Evelyn znepokojilo víc než pronásledování.
Nathan vstoupil do malé řídicí místnosti.
Mercer zamkl dveře.
Evelyn našla rádio.
Mrtvý.
“Střih.”
Nathan se podíval z okna.
Poušť na druhé straně pohoří byla černá.
Pak něco uviděl.
Malý zelený záblesk poblíž sedmé dráhy.
Jednou.
Dvakrát.
Třikrát.
Nathan zbledl.
“Co?”
Evelyn si k němu přistoupila.
Ukázal.
Znovu.
Tři zelené záblesky.
Pauza.
Dva.
Pauza.
Tři.
zašeptal Nathan.
„To je Adrian.“
Evelyn na něj zírala.
“Žádný.”
„Je to jeho polní kód.“
Její puls bušil.
„Jak mohl být tady?“
Nathan se na ni podíval.
„Protože věděl, že mě s sebou přivedeš.“
Další záblesk.
Jiný vzor.
Nathan si potichu překládal.
„Západní hřeben. Sám.“
Evelyn zavrtěla hlavou.
“Žádný.”
Nathan se otočil.
„Tvůj bratr je tam venku.“
„Nebo si někdo chce, abychom si to mysleli.“
Nathan se slabě usmál.
„Teď se učíš.“
Mercer ho přerušil.
„Nikam nepůjdeme, dokud nedorazí posily.“
Nathan se na něj podíval.
„Žádná posila nepřijde.“
Mercer zíral.
“Proč?”
Nathan ukázal směrem k operační budově.
„Kdokoli na nás zaútočil, měl přístup k zabezpečené infrastruktuře.“
Evelyn to chápala.
„Vnitřní velení.“
Nathan přikývl.
“Přesně.”
Podívala se směrem k západnímu hřebeni.
„Tak jdeme.“
Mercer tiše zaklel.
Přešli poušť pěšky.
O půl hodiny později dorazili k suché rokli pod hřebenem.
Ve tmě stála postava.
Evelyn se zastavila.
Muž vstoupil do měsíčního světla.
Šedivý vous.
Tenký obličej.
Jizva poblíž pravého obočí.
Evelyn se málem podlomila kolena.
„Adriane.“
Její bratr na ni zíral.
Evelyn si tento okamžik představovala devět let.
Snila o tom, jak k němu běží.
Udeřit ho.
Drží ho.
Náročné odpovědi.
Místo toho stála ztuhlá.
Adrian Vale vypadal starší než na svých padesát jedna let.
Slabě se usmál.
„Evie.“
Ta dětská přezdívka v ní něco zlomila.
Přešla vzdálenost a udeřila ho do obličeje.
Adrian to přijal.
Pak ho chytila a držela ho.
Ramena se jí třásla.
„Nechal jsi mě myslet si, že jsi mrtvý.“
„Já vím.“
„Devět let.“
„Já vím.“
Odtáhla se.
„Máma zemřela v domnění, že jsi mrtvý.“
Bolest mu přeběhla po tváři.
„Já vím.“
Evelyn ho znovu udeřila.
Nathan odvrátil zrak.
Adrian se k němu otočil.
“Kříž.”
Nathanova tvář ztvrdla.
„Mohl jsi mi říct, že jsi naživu.“
„Nemohl jsem.“
„Využil jsi mě.“
“Ano.”
Nathan přistoupil blíž.
„Devět let jsi posílal výhrůžky.“
„Varování.“
„Přiměl jsi mě myslet si, že Evelyn je sledována.“
„Byla.“
Evelyn se na ně podívala.
“Dost.”
Adrian přikývl.
„Máš pravdu.“
Pomalu sáhl do bundy.
Mercer zvedl zbraň.
Adrian se zastavil.
“Snadný.”
Vyndal malý zašifrovaný disk.
„Proto jsem zmizel.“
Evelyn na to zírala.
„Co je na tom?“
„Jména.“
„Čí jména?“
Adrianovy oči zchladly.
„Lidé stojící za Šedou Lanternou.“
Nathan zašeptal: „Kolik?“
„Třicet sedm.“
„Uvnitř námořnictva?“ zeptal se Mercer.
„Nejen námořnictvo.“
Adrian se podíval na Evelyn.
„Dodavatelé obrany. Důstojníci zpravodajských služeb. Úředníci pro zadávání veřejných zakázek. Spojenecký zprostředkovatel.“
Evelyn se udělalo špatně.
„Kdo to vede?“
Adrian zaváhal.
Nathan si všiml.
„Řekni jí to.“
Adrian se podíval směrem k hřebeni.
Pak u své sestry.
“Žádný.”
Evelyn zírala.
“Proč?”
„Protože jakmile to jednou víš, už není bezpečné cesty zpět.“
Hořce se zasmála.
„Dnes večer byl napaden můj střelecký areál.“
„Já vím.“
„Moji lidé byli zastřeleni.“
„Já vím.“
„Zmizel jsi na devět let.“
„Já vím.“
Její hlas se zlomil.
„Řekni mi to.“
Adrian zavřel oči.
Pak jí podal disk.
„Vedoucí je uveden v původním náborovém spisu.“
Evelyn si to vzala.
„Jaké jméno?“
Než Adrian stačil odpovědět –





