Petr pomalu odložil podložku.
Ava se dívala z jednoho úředníka na druhého.
Nikdo nikoho neobvinil.
Nikdo neprohlásil sabotáž.
Vyšetřování se ale změnilo.
Už nešlo jen o to, jestli se terču nepodařilo vstřelit pět ran.
Šlo také o to, proč byl k bodovací jednotce uskutečněn vzdálený přístup a zda byl přístup řádně autorizován.
Michael se otočil k Avě.
„Potřebuji se tě na něco zeptat a chci, abys odpověděl jen na to, co víš.“
“V pořádku.”
„Řekl ti někdo, že cílový systém byl upraven, než jsi šel na řadu?“
“Žádný.”
„Mluvil jsi s někým o bodovací jednotce?“
“Žádný.”
„Všiml jste si někoho poblíž cílového shromáždění?“
Ava nad otázkou přemýšlela.
„Když jsem dorazil, uviděl jsem poblíž kanceláře střelnice údržbářský vozík.“
Nevěnoval jsem pozornost tomu, kdo to používá.“
“Ještě něco?”
Podívala se na bílý proužek.
„Během tréninku jsem slyšel dva lidi, jak se hádají poblíž stanoviště s vybavením.“
Michal čekal.
„Co jsi slyšel?“
„Neslyšel jsem celý rozhovor.“
Jeden člověk uvedl, že kalibrace již byla schválena.
Druhý řekl, že záznam nebyl podepsán.“
„Můžete některou z těchto osob identifikovat?“
“Žádný.
Byl jsem příliš daleko.“
„Pamatuješ si, kdy se to stalo?“
„Před prvním veřejným zápasem.“
Pravděpodobně někdy po ranní schůzce.“
Michael si to poznamenal.
„To je užitečné.“
Děkuju.”
Ava se trochu uvolnila.
Pak se zamračila.
„Znamená to, že někdo změnil vybavení?“
„Ne,“ řekl Michael okamžitě.
„Znamená to, že musíme ověřit další detail.“
Nic víc.“
Přikývla.
Dával si pozor, aby jí nesliboval žádný závěr.
Ava poprvé pochopila, že jeho opatrnost nebyla pokusem ji ignorovat.
To byl důvod, proč ji bral vážně.
Venku se pouští valilo tiché dunění.
Za horami se schylovalo k bouři.
Obloha nad pohořím zůstávala jasná, ale na obzoru se začal hromadit tmavý pruh mraků.
Michael se podíval k oknu.
„Petere, zdokumentuj zbývající venkovní důkazy, než se změní počasí.“
Elaine, pokračuj v kontrolovaném vyšetření.
Noahu, zabezpeč protokoly a ujisti se, že jsou kopie ověřené.“
Pak se otočil k Avě.
„Měl bys něco sníst.“
„Nemám hlad.“
„Možná nemáš hlad, ale stojíš na slunci už hodiny.“
Vypadala, jako by se chtěla hádat.
Pak sklopila pohled na své ruce.
V pravém palci se jí začal slabě třesit.
Stočila si ho do dlaně.
“V pořádku.”
Michael ji zavedl do malé sborovny za administrativní kanceláří.
Papírový talíř pod průhledným plastovým krytem držel sendviče.
V rohu přerušovaně cvakal kávovar.
Někdo nechal bundu přehozenou přes opěradlo židle.
Ava seděla u okna.
Michael před ni položil sendvič a čerstvou láhev vody.
„Dnes mi nemusíte říkat nic dalšího, pokud to není relevantní pro vyšetřování.“
„Rozumím.“
„A nemusíš mě přesvědčovat, že sem patříš.“
Zvedla oči.
Na okamžik se zdálo, že není schopna odpovědět.
Pak odvrátila zrak.
„Lidé mě o to pořád žádají.“
“SZO?”
„Každý, jiným způsobem.“
Pomalu rozbalila sendvič.
„Někdy se ptají na mé vybavení.“
Někdy se ptají, kde jsem trénoval.
Někdy se podívají na mé oblečení a předpokládají, že jsem se zatoulal na špatném místě.“
Michal nic neřekl.
Ava se tiše a rozpačitě zasmála.
„Vím, že mikina s kapucí ze mě nedělá lepšího ani horšího závodníka.“
Ale zjevně to lidem hodně říká o tom, čeho si myslí, že jsem schopen.“
„To je jejich chyba.“
„Je to také můj problém, když jsou to lidé, kteří rozhodují.“
Michael se opřel o židli.
„Zacházeli s vámi úředníci už dříve nespravedlivě?“
Ava zírala na sendvič.
Otázka se dotkla něčeho, co si dosud nechávala pro sebe.
“Ano.”
Řekla to tak tiše, že si to Michael málem nevšiml.
Čekal.
„Na regionální akci loni mi chybně zadali skóre.“
Nahlásil jsem to.
Úředník mi řekl, že se počítač nemůže mýlit.“
“Co se stalo?”
„Požádal jsem o přezkoumání.“
Nakonec to opravili.“
„Omluvili se?“
“Žádný.”
Ava odtrhla roh papírového obalu od sendviče.
„Řekli, že jde o drobný administrativní problém.“
Michaelova tvář ztvrdla.
„A bylo to tak?“
„Změnilo to mé umístění.“
Změnilo to kvalifikační body, které jsem získal.
Znamenalo to, že jsem zmeškal další akci.“
Polkla.
„Odvolal jsem se, ale lhůta už uplynula, než byl vydán opravený záznam.“
Michal mlčel.
Avin hlas se vyrovnal, když pokračovala.
„Nedokázal jsem dokázat, že to někdo udělal úmyslně.“
Myslím, že to nikdo neměl.
Pravděpodobně to byla chyba.
Ale i tak to byla chyba, která změnila to, co se mi stalo.“
Podívala se k oknu.
„Poté jsem si začal dělat vlastní poznámky.“
Časy.
Podmínky.
Kontroly vybavení.
Cokoli, na čem by později mohlo záležet.“
„To tě naučil tvůj otec?“
“Částečně.”
Slabě se usmála.
„Také mě naučil, že když vám někdo řekne, že měření je nemožné zpochybnit, měli byste se zeptat, proč se dané otázky bojí.“
Michael se na ni dlouze díval.
„To je dobrá rada.“
„Může vás to také učinit nepopulárními.“
„Někdy se tyhle věci překrývají.“
Ava si konečně ukousla sendvič.
Žvýkala pomalu, jako by si její tělo teprve teď vzpomnělo, že potřebuje jídlo.
Několik minut se bavili o ničem důležitém.
Počasí.
Dlouhá cesta autem z nejbližšího města.
Špatná káva v kanceláři střelnice.
Obyčejný rozhovor pomohl.
Avě to dalo pár minut, během kterých už nebyla tou ženou, která zjevně minula pět ran.
Byla to prostě jen člověk sedící v pokoji, obědvající a poslouchající déšť bubnující na okno.
Pak Michaelovo rádio zapraskalo.
„Náčelníku Hayesi, máme novinku v záznamech o údržbě.“
Michael po něm sáhl.
„Jen do toho.“
„Našli jsme záznam o přístupu k bodovací jednotce.“
Účet patří vedoucímu vybavení šampionátu, Victoru Shawovi.“
Michael se podíval na Avu.
„Byla schůze zdokumentována?“
Pauza.
„Ne v systému pracovních příkazů.“
Právě kontrolujeme přístupový protokol.“
„Zachraňte všechno.“
Chci, aby byl informován ředitel mistrovství, a chci, aby byl dozorce nad vybavením přiveden do administrativní kanceláře na formální pohovor.“
„Rozumím.“
Michael spustil vysílačku.
Ava přestala jíst.
„Victor Shaw,“ zopakovala.
„Znáš ho?“
„Setkal jsem se s ním dnes ráno.“
“Co se stalo?”
Ava se podívala na stůl.
„Zkontroloval moje registrační zařízení.“
Byl to on, kdo mi řekl, že moje puška potřebuje prohlídku u puškaře.“
Michaelův výraz se zostřil.
„Byl to on, kdo zařídil tu půjčku?“
“Žádný.
Důstojník pro vybavení to zařídil.
Viktor stál opodál, když mu Ryan nabídl pušku.“
„Mluvil s tebou potom Viktor?“
Ava zaváhala.
“Ano.”
„Co říkal?“
Podívala se směrem ke dveřím.
„Zeptal se mě, jestli se cítím dobře s puškou, která patří někomu jinému.“
„To zní jako rozumná otázka.“





